Izraelsko-arabský konflikt

Dneškem prakticky začal nový Izraelsko-arabský konflikt. Rad bych nyní rozebral příčiny a historické paralely tohoto konfliktu. Zabývat se budu pojmy, jako je sionismus, arabský nacionalismus, mezinárodní právo a politické zřízení.

Předešlé konflikty

Současný konflikt je pokračováním předešlých konfliktů, rozdíl je především ve způsobu boje a politickém pozadí. Na začátku, to byl především boj mezi svrchovanými státy a šlo o tzv. symetrický konflikt (zjednodušeně se utkaly dvě konvenční armády). Hlavními soupeři tehdy hlavně byli Egypt, Jordánsko a Sýrie. To se začalo měnit, když nejdříve Egypt a později Jordánsko uzavřelo s Izraelem mír a uznalo jeho existenci a začali se více prosazovat jimi vytvořené místní arabské (palestinské) organizace. Předělový konflikt muže považovat první Libanonskou válku z roku 1982, vněm Izrael, také válčil se Sýrií, ale priorito Izraele, bylo vyhnat OOP z Libanonu (to se mu nakonec i povedlo). Od té doby válčil Izrael především jednotlivými politickými frakcemi, jako bylo OOP, Hamas, Hizbalách… To se projevilo i na způsobu boje, jelikož dál se jedna o tzv. asymetrický konflikt. Pro asymetrický konflikt je typické, že zatímco pro jednu ze stran se zpravidla jedná pouze o omezený konflikt, ve kterém bojuje o dosažení nějakého svého partikulárního zájmu, pro druhou stranu se zpravidla jedná o boj o vlastní přežití. „Slabší“ strana nemůže válku vyhrát obvyklým způsobem, tj. poražením protivníka na bojišti, jelikož její kapacity jsou nesrovnatelně nižší. Jejím cílem (a dosažení tohoto cíle pro ně odpovídá vítězství) je vytrvat takovou dobu, aby došlo k vyčerpání protivníkovy vůle nadále se konfliktu účastnit a jeho následnému stažení z bojových operací. Dochází tak často k zaměření na různé teroristické akce, podkopávající soupeřovu morálku či podle možností k šíření protiválečných nálad v protivníkově zázemí. Současný konflikt je právě takový.

Historie regionu

Dne 14. května 1948 na základě plánu OSN vyhlásil Izrael nezávislost. Druhý den nato armády pěti arabských států Izrael napadly a rozpoutaly tak Válku za nezávislost. Po více než roce bojů bylo vyhlášeno příměří a stanoveny dočasné hranice, známé jako Zelená linie. Jordánsko anektovalo území Judeje a Samaří, známé spíše jako Západní břeh Jordánu, a Východní Jeruzalém. Egypt převzal kontrolu nad Pásmem Gazy. Krátce před válkou a během ní došlo k masivnímu arabskému exodu do sousedních arabských zemí, podle odhadů OSN na 711 tisíc Arabů, tj. zhruba 80 % dřívější arabské populace. Arabové, kteří zůstali byli začleněni do nového státu, zatímco ti, kteří odešli byli označeni jako uprchlíci bez práva návratu. Arabské země, kde se uprchlíci nacházeli, však nepodnikly žádná opatření vedoucí k jejich začlenění a naopak je udržovali v uprchlických táborech, využívali je jako politický trumf a uměle v nich vyvolávali nenávist vůči Izraeli. V roce 1959 došlo k založení organizace Fatah a v roce 1965 k založení Organizace pro osvobození Palestiny (OOP), jež deklarovala cíl „dosáhnout zničení Izraele“ a v jejíž Národní chartě se až do počátku 90. let uvádělo, že „ozbrojené povstání je jediný způsob jak osvobodit vlast.“  tomto období také vzniká označení „Palestinci“, které poprvé použil Jásir Arafat za účelem sjednocení palestinských Arabů.  Koncem 80. let došlo k palestinskému lidovému povstání zvaného první intifáda.  Další klíčová událost tzv. Mírová dohoda z Osla byla podepsána 13. září 1993 ve Washingtonu. Z ní vyplývalo, že má být po přechodnou dobu pěti let na území Západního břehu a pásma Gazy ustanovena Palestinská samospráva. Podepsání dohod z Osla narazilo na obou stranách na odpor radikálů, což mírový proces značně zkomplikovalo. Na palestinské politické scéně začala sílit opozice, a to zejména Hamás a Palestinský islámský džihád, která se proti Organizaci pro osvobození Palestiny a Smlouvám z Osla začala vymezovat. V Izraeli se proti smlouvě vymezila strana Likud a další pravicová uskupení, sám Jicchak Rabin byl 4. listopadu 1995 zavražděn pravicovým židovským radikálem Jigalem Amirem. Druhá intifáda byla další dlouhodobý zdroj násilí mezi Palestinci a Izraelci. Naplno propukla 29. září 2000, sedm let po skončení první intifády. Mezi příčiny se kromě neúspěchu izraelsko-palestinských vyjednávání a cesty Ariela Šarona na Chrámovou horu řadí také recese palestinské ekonomiky, vysoká nezaměstnanost, výstavba izraelských osad včetně výstavby předměstí ve východním Jeruzalémě. Názory na konec intifády se různí. Někteří za její konec pokládají smrt Jásira Arafata v listopadu 2004, jiní summit v Šarm aš-Šajchu, kde 8. února 2005 představitelé Izraele, Palestinců, Egypta a Jordánska vyhlásili příměří, jiní ji považují za neukončenou.

Sionismus vs. Arabský nacionalismus

Právě tyto dvě ideologie, jsou hlavní hybateli současných událostí. Sionismus (hebrejsky: ציונות‎, Cijonut) je ideový směr, který vznikl v druhé polovině 19. století mezi evropskými Židy. Hlavním cílem jeho představitelů bylo a je přesídlení Židů do země izraelské (Erec Jisra'el) a vybudování a udržení židovského státu. Arabský nacionalismus (arabsky: القومية العربية al-Qawmiyya al-'arabiyya) je nacionalistická ideologie, vyzývající k založení politické unii v arabském světě. Jeho hlavní předpoklad je, že národy arabského světa, od Atlantského oceánu do Arabské moře, tvoří jeden národ svázány dohromady společným jazykovým, kulturním, náboženským a historickým dědictvím. Rozvíjel se po oslabení a porážce Osmanské říše na počátku dvacátého století a po porážce arabských armádách v šestidenní válce. Paradoxně tak obě ideologie, chtějí to samé, stát se dominantním etnikem v daném prostoru. Zároveň však jejich rozdílná představa, z nich dělá hlavní ideové rivaly v regionu.

Mezinárodní právo

Mezinárodní právo je soubor právních norem, které upravují právní vztahy v mezinárodním společenství, tj. především vztahy mezi jednotlivými státy a mezi státy a mezivládními mezinárodními organizacemi.  Jeho protipólem je právo vnitrostátní, které platí vždy v rámci toho kterého státu. Tady je problém, že se vlastně v tomto případě spolu nesoupeří dva suveréní (státní) útvary. V případě Izraele je to celkem jasné, jedná se suveréní stát, většinově uznávaný mezinárodním společenstvím na základě mezinárodních smluv. V případě jeho protivníka je problém už v tom, kdo je jeho soupeř. Pokud budeme za soupeře brát stát Palestina, tak jeho status je v současnosti podle rezoluce VS OSN z roku 2012 č. 67/19 nečlenský (pozorovatelský) stát OSN. Pozorovatelé mají právo mluvit na zasedáních Valného shromáždění Organizace spojených národů, účastnit se procedurálního hlasovaní a také podporovat a podepisovat rezoluce, nemají však právo hlasovat o rezolucích a dalších podstatných usneseních. Tudíž oba státy nemají rámci mezinárodního prostředí stejné postavení, ale můžou spolu oficiálně jednat na mezinárodní úrovni. Za soupeře, se v tomto případě dá považovat hnutí Hamás. Nasvědčuje tomu fakt, že boje probíhají pouze v části jeho území (Pásmo Gazy) a hlavní přestavitel palestinské vlády Fatah nijak do konfliktu vojensky nezasahuje. Otázka nastává jak vnímat samotné hnutí Hamás. Dá se říct, že jedná o extrémní politické hnutí, které má svojí vlastní soukromou armádu. Mnoho států ho považuje za teroristickou organizaci a odmítají jim poskytovat finanční podporu určenou pro stát Palestina. To nakonec jedna z podmínek Hamásu, uvolnění těchto peněz, pro Pásmo Gazy, kterou ovládá Hamás. Jelikož Hamás odmítá uznat stát Izrael, tak to jednání daleko více znesnadňuje.

Politické zřízení

Politický systém Státu Izrael je svou strukturou parlamentní zastupitelská demokratická republika s pluralitním politickým systémem. Nemá psanou ústavu, politický systém Státu Izrael a jeho hlavní principy jsou ukotveny v jedenácti Základních zákonech. Hlavou státu je prezident, který je volený parlamentem na 7 let. Plní však pouze reprezentativní funkce. Zákonodárným orgánem je jednokomorový parlament - Kneset, do kterého je na 4 roky voleno 120 poslanců. Pro přepočet odevzdaných hlasů na mandáty je používán poměrný systém za využití tzv. d'Hondtovy metody. Při volbách si volitel může vybírat ze stran, nemůže však ovlivnit preferenčními hlasy pořadí jednotlivých kandidátů. Volební právo mají osoby starší 18 let. Soudní složka je nezávislá složka na vládě, zahrnující sekulární a náboženské soudy.

Soudní systém zahrnuje tři stupně soudů.

Městské soudy - slouží jako soudy první instance,

Distriktní soud - slouží jako odvolací soud a v některých případech jako soud první instance,

Nejvyšší soud - nachází se v Jeruzalémě a slouží jako odvolací soud a soud první instance v závažných případech, kdy je zpochybněna zákonnost rozhodnutí a postupů představitelů státu.

Některé otázky rodinného práva (manželství a zejména rozvod) spadají pod jurisdikci náboženských soudů. Stát pro potřeby náboženských komunit udržuje a podporuje rabínské soudy, soudy Šaría a kanonické soudy. Všichni soudci jsou státními úředníky a požaduje se po nich, aby prosazovali také obecné právo. Vrchní soud slouží jako odvolací instance všech náboženských soudů.

Stát Palestina se skládá z následujících institucí.

Výkonná moc - Prezident Palestinské národní správy je nejvyšší politická pozice v Palestinském národním orgánu (PNA). Prezident je volen všelidového hlasování.

Legislativní moc - Palestinská legislativní Rada (Madžlis al-Tashri'i v arabštině) je zákonodárný sbor palestinské samosprávy.  Nezaměňovat s Palestinskou národní radou, které zůstává národní legislativa palestinského lidu jako celku. PLC schválil nový zákon v červnu 2005, kde zvyšuje počet poslanců z 88 na 132, který stanoví, že polovina bude zvolena podle systému poměrného zastoupení a polovina pro tradiční voliče.

Soudní moc – Státní soudy: Šária' a náboženské soudy, vojenské soudy se stanovenými zvláštními zákony. Generální prokurátor je jmenován rozhodnutím vydaným předsedou Národního svazu, na základě doporučení předložených nejvyšší soudní radou a souhlasu legislativní Rady.