Suezská krize, díl třetí: Postavení jednotlivých aktérů před SK

31. 10. 2014 15:00:20
V této části se zaměřuji na situaci jednotlivých aktérů před vypuknutím konfliktu. Zaměřuji se především na jejich vnitrostátní a zahraniční situaci. Píši zde také o jejich vojenské připravenosti.

Postavení Izraele

Stát Izrael vznikl dne 14. května 1948 v den, kdy skončil Britský mandát v Palestině. Sousední arabské státy, které vznik Izraele odmítly, Izrael napadly, byly však nahlavu poraženy (Egypt, Jordánsko, Sýrie, Libanon a Irák). Izrael svým vítězstvím rozšířil území státu o celou polovinu.

V roce 1950 vznikl Zákon o návratu, který umožňoval Židům po celém světě se přistěhovat. Mezi lety 1948 a 1953 se počet židovského obyvatelstva zdvojnásobil. Zpočátku měl Izrael problémy, jak přistěhovalce zabezpečit. V roce 1952 a 1953 počet přistěhovalců se zmenšil oproti minulým letům. Po ekonomické stabilizaci se v roce 1957 počet přistěhovalců opět zvýšil. Zpočátku byl však problém s jejich umístěním. V letech 1952-53 se počet přistěhovalců oproti minulým letům snížil. V prosinci 1955 stále 75 000 lidí žilo v provizorních táborech maabarot. Arabové měli v Izraeli stejná práva, mohli volit a být voleni, mohli zakládat vlastní politické strany, vydávat vlastní tisk a posílat děti do škol, kde se vyučovala arabština.

Po převratu v Egyptě v roce 1952 se izraelská vláda rozhodla nabídnout novému režimu ekonomickou a politickou pomoc. Souhlasila s kompenzací 120 milionů liber pro arabské uprchlíky a pozemním spojením s Jordánskem přes Negevskou poušť. Tímto Izrael doufal, že Egypt ukončí blokádu Suezského průplavu pro Izraelské lodě. To ovšem vzalo za své, když na jaře 1954 prezident Násir vyloučil další jednání s izraelskou vládou. V témže roce začal Egypt organizovat sabotáže na izraelské území. Útoky byly vedeny především z Pásma Gazy. Jen v únoru 1955 došlo na 55 útoků a 28. února provedla izraelská armáda odvetný útok v Pásmu Gazy. 23. ledna poprvé Sovětský svaz vetoval návrh Rady bezpečnosti OSN, týkající se regulace toku řeky Jordán. 29. března vetuje Sovětský svaz požadavek Rady bezpečnosti OSN o zrušení zákazu proplouvání izraelských lodí přes Suezský průplav. 23. ledna 1956 navštěvuje Izrael generální tajemník OSN Dag Hammarskold.

Významná událost, která ovlivnila jak vnitřní situaci uvnitř Izraele, tak zahraniční vztahy s Egyptem, byla tzv. Lavonova aféra. Původně šlo tajnou operaci Izraelského ministerstva obrany, vedené tehdy novým ministrem obrany Pinchesem Lavonem. Operace probíhala v roce 1954 v době, kdy se Egypta stahovali britské jednotky umístěné na Suezském průplavu. Během operace byly provedeny bombové útoky na konzuláty USA v Káhiře a Alexandrii (bomby byli upraveny tak, aby způsobili co nejmenší škody a pokut možno nezranily žádné lidi). Tako, mělo dojít k diskreditování Egyptského vojenského režimu a přesvědčit Američany a Brity k zásahu proti němu. Situace vyostřila, když jednomu atentátníkovi vybuchla nálož v kapse. Atentátník výbuch přežil a byl zatčen a v jeho domě byly nalezeny kompromitující dokumenty, podle kterých byli později dopadnuti další atentátníci. Při výsleších atentátníku vyšla najevo Izraelská účast na bombových útocích. Koncem ledna 1955 začal z atentátníky soud a dva byli odsouzeni k trestu smrti (popraveni byli o rok později) a ostatní dostaly tresty od sedmi let vězení až doživotí. Pro Izrael dopadla tato akce přesně naopak, než jak očekávaly. Egyptský režim nejen že nebyl svržen, ale naopak poté posílil svou moc. Akce také zhoršila zahraniční vztahy s USA a Velkou Británií. Lavon zpočátku odmítal svojí účast na této akci, ale poté co velitel vojenské rozvědky plukovník Gibli potvrdil jeho účast, Lavon rezignoval ze svého postu. Staronovým ministrem obrany se stal Ben Gurion.

Během let 1950-56 tvořily vojenské náklady třetinu vládních výdajů. Z počátku tvořila izraelskou výzbroj pouze starší americká, britská a československá výzbroj. Izraelci se snažili získat výzbroj nejdříve od USA. Americká vláda odmítla Izraelcům výzbroj poskytnout. Americká vláda to učinila na základě zprávy od státního tajemníka Dullese. Ve zprávě se uvádí, že v případné válce by neměl Izrael proti svým sousedům šanci, a proto nemá smysl poskytovat Izraelcům jakoukoliv výzbroj. Podle USA by se Izrael v případě agrese měl spoléhat na OSN. Sám prezident Eisehower uvedl, že 1 700 000 židů nemá šanci proti 40 000 000 arabů. Do roku 1955 se podařilo Izraelcům získat 200 tanků a 200 letadel. První moderní zbraně se Izraelcům podařilo získat nakonec od Francie. V prosinci 1955 prodali Izraelcům 12 proudových stíhaček Ouragan. V témže roce dodali Francouzi Izraelcům 12 moderních proudových stíhaček Mystére-4 rovnocenné s Egyptskými MIG-15 a MIG-17. Těsně před začátkem konfliktu získali Izraelci od Francouzů 100 středních tanků, 300 polopásových vozidel, 50 tankových transportérů, 300 nákladních aut, 1000 bezzákluzových děl a eskadru transportních letadel Nord-Atlas.

Postavení Egypta

V roce 1914 se Egypta zmocnili Britové a vyhlásili zde svůj protektorát. Formálně získal Egypt nezávislost na Británii v roce 1922, kdy se do čela státu postavil král Fuád I. Monarchistický režim vydržel v zemi až do roku 1952, kdy po povstání mladých důstojníků byl král svržen a o rok později byla vyhlášena republika. K moci se v roce 1954 dostal Gamál Abdal Násir, který se stal prezidentem a vládnul v Egyptě až do své smrti v roce 1970.

Poté, co se Násir dostal k moci, zavedl novou zahraniční politiku. Šlo o to, že Násir o zahraniční politice rozhodoval sám a ministr zahraničních věcí Mahmúd Fawzí měl na starosti technické fungování ministerstva. Soustředil se především na nacionalitu a panarabizmus. Odklonil se od dřívějšího zahraničního kurzu, který byl proamerický, a zastával pozici tzv. pozitivní neutrality. Naopak nastavil silný protibritský a protizápadní směr, který tehdy nazýval antiimperialismus. Tuto Násirovu politiku podporoval Sovětský svaz, který Egypt podporoval na půdě OSN a dodával mu nové vojenské vybavení.

Rok 1954 byl bohatý na události, které ovlivnily Blízký východ a hlavně Egypt. V únoru byl v Sýrii svržen proamerický režim diktátora Adíba aš-Šíšaklího a nový režim začal podobně jako Egypt spolupracovat se SSSR. Podobný pokus se uskutečnil v Iránu, ten byl ale překažen americkou CIA. Hlavními konkurenty Egypta na Blízkém východě byly hašimoské monarchistické režimy v Jordánsku a Iráku, které byly naopak od Egypta silně probritské. To se změnilo v Jordánsku, když byl vroce 1951 agenty Velkého jeruzalémského muftího (Hadže Amín Husajní) v Jeruzalémě zavražděn jordánský král Abdalláh a jeho vnuk Husajn později propustil britské důstojníky, kteří do té doby vedli jordánskou armádu.

Závažná situace byla v té době i ve Francii. V květnu 1954 Francouzi prohráli v Indočíně a v listopadu téhož roku začalo povstání v Alžírsku, které bylo podporováno Egyptem. V tomto roce začal Násir stupňovat útoky proti Izraely (zejména slovní). Egyptský ministr zahraničí, Muhammad Salah al-Din, řekl roce 1954, Arabský lid nebude v rozpacích: nebude se ničemu vyhýbat s výjimkou konečného vyhlazení Izraele z mapy Blízkého východu.

V této době začínal Egypt hrát důležitou roli pro politické migranty z celého muslimského světa. Byli zde bývalí podporovatelé nacistického Německa, jako Velký jeruzalémský muftí Hadž Amín Husejní a irácký nacionalista Rašíd al-Kajlání. Do převratu v Sýrii v roce 1954 zde byli syrští politikové Džamír Mardam a Šukrí al-Quwwatlí. Studoval zde budoucí vůdce OOP Jásir Arafat. V roce 1957 se sem na deset let uchýlil jordánský generál Alí Abú Nawwár. Dále zde byli jihojemenský disident Qahtán aš-Šabí, marocký nacionalista Alláh al-Fásí, čtveřice alžírských vůdců (Ahmad Ben Bella, Muhammad Chider, Husajn Ajt Ahmad a Muhammad Búdijáf) a tuniský exulant Saláh Ben Júsuf.

Další událost, která ovlivnila politiku Egypta, byl tzv. Bagdádský pakt. Jednalo se o obranou smlouvu mezi Irákem a Tureckem, ke které se později připojily Velká Británie, Irán a Pákistán. Tento pakt měl zmírnit význam Egypta na Blízkém východě a začlenit především muslimské státy, které nebyly součástí Ligy arabských států. Přítomnost těchto států v lize si nepřál Egypt, jelikož její obyvatelé nebyli arabského původu a jejich režimy byly převážně proamerické a probritské (Irák byl jako jediný z paktu člen Ligy arabských států). Egypt tento pakt chápal jako hrozbu a prezident Násir svolal sjezd premiérů arabských států. Jednání se účastnili premiéři Sýrie, Jordánska, Libanonu a Saudské Arábie (ani jeden z nich do Bagdádského paktu nevstoupil). Za Irák byl přítomen ministr zahraničních věcí Muhammada Fádila al-Džamálího. Jednání trvalo od 22. ledna do 6. února a mělo celkem patnáct kol. V nich Egypt odmítl Bagdádský pakt a nabádal ostatní arabské státy, aby ho podporovaly. Na stranu Egypta se postavila Saudská Arábie, naopak proti se postavilo Jordánsko a Libanon, Sýrie zaujala neutrální stanovisko. Násir pak neustále Bagdádský pakt napadal. Tvrdil, že se jedná o nástroj imperialismu, a že jde pouze o pokus Británie udržet si vliv na Blízkém východě. Dále tvrdil, že pakt představuje hrozbu pro arabský nacionalismus, a že se jedná o západní komplot, který má podporovat útok Izraele na Egypt.

Klíčovou událostí v Suezské krizi z pohledu Egypta byla stavba Asuánské přehrady. První přehrada byla postavena v roce 1902 a byla dvakrát zvyšována (1912, 1933). Cílem bylo regulovat tok Nilu a vyrábět elektřinu pro pozdější industrializaci země. Původní zadání bylo předáno konzultantům z Británie, Itálie, Švédska a USA na jaře 1953. Podle odhadů egyptské vlády měla přehrada stát 674 miliónů amerických dolarů ( ́ ́USD ́ ́), ale podle Světové banky měla přehrada stát 1,3 miliard USD. Západ byl zpočátku ochoten půjčit Egyptu peníze s tou podmínkou, že se z Egypta nestane sovětský satelit. 27. ledna 1956 nabídl prezident Světové banky Eugene R. Black Egyptu britsko-americkou půjčku. Na první rok stavby mělo být půjčeno 70 miliónů USD a poté na další roky mělo být půjčeno 200 miliónů USD po zárukách, že Egypt bude schopen splácet půjčku do šestnácti let. Jelikož Sovětský svaz, také nabídl půjčku, odmítnul Násir britsko-americký návrh jako nepřijatelný. Sovětský svaz nabídl bezúročnou půjčku ve výši 400 miliónů USD. V té době vlády Velké Británie a USA rozhodly, že neposkytnou žádnou půjčku na Asuánskou přehradu, přestanou dodávat do Egypta zbraně a omezí s ním hospodářskou aktivitu. 19. července odmítli Britové poskytnout Egyptu půjčku předloženou v lednu. Na to Násir reagoval projevem z 26. července, kde za přítomnosti tiskových agentur oznámil, že byl vydán dekret o znárodnění Suezského průplavu, aby Egypt mohl postavit Asuánskou přehradu. Násir ukončil proslov slovy: Suezský průplav patří nám. Příjmy z jeho využívání budou v budoucnu naše. Průplav vystavěli Egypťané. Sto dvacet tisíc Egypťanů zahynulo při jeho hloubení. Bude zřízena nová společnost spravující Suezský průplav. Od nynějška budeme spoléhat na svou vlastní sílu, na své vlastní svaly. Průplav bude provozován Egypťany, Egypťany, Egypťany! Slyšíte mě? Egypťany! Během téhož dne byly obsazeny všechny úřadovny Společnosti Suezského průplavu.

Proti tomuto rozhodnutí se okamžitě postavila Velká Británie, jejíž akcionáři vlastnili 44% akcií. Ministerský předseda Eden byl v té době na návštěvě Iráku a její premiér Nurí as-Said mu doporučoval okamžitou vojenskou intervenci. Eden svolal své ministry a plánoval svržení Násira. Ještě tvrdší reakce na Násirův projev přišly z Francie. Sídlo Společnosti Suezského průplavu totiž bylo v Paříži a většina finančních transakcí probíhala na pařížských burzách. Premiér Francie Mollet označil Násira za diktátora napodobujícího Hitlera a prohlásil, že Francie použije veškeré prostředky na znovuzískání svých práv. Vláda USA vyzývala k zdrženlivosti a dodržování mezinárodních smluv. Sověti, které znárodnění průplavu překvapilo, přišli s prohlášením až za pět dní po Násirově projevu. Bylo to neoficiální prohlášení Chruščova, v němž podpořil Egypt a vyzýval k vyřešení problému mírovou cestou. Mezi 16. až 23. srpnem se sešla první Londýnská konference, na které se sešlo 22 států užívající Suezský průplav (nezúčastnil se Egypt a Řecko). Na konferenci byly předloženy dva návrhy. První předložila Indie, v němž byl Suezský průplav brán jako součást Egypta. Pro tento návrh byl pouze Sovětský svaz, Indie, Indonésie a Srí Lanka. Větší podporu měl návrh předložený Američany. Tento návrh uznával práva Egypta na Suezský průplav, ale žádal vytvoření mezinárodní správy Suezského průplavu a odškodnění bývalých věřitelů. Tento návrh byl nakonec předložen Násirovi, ten ho ale odmítl a žádal zrevidování smlouvy o Suezském průplavu dohodnutém na Cařihradské konferenci v roce 1888. Poté byla svolána ještě druhá konference za účasti 18 států, ale Násir odmítl z jejich delegáty vůbec jednat.

Egyptská armáda byla do roku 1955 výsadně vybavena britskou a americkou výzbrojí. To se změnilo 12. září 1955, kdy byla podepsána obchodní smlouva mezi Egyptem a Československem. Egypťané platili za dodávky nových zbraní jen 25% penězi, zbytek byl kryt bavlnou, rýží, fosfáty a dalším materiálem. Sověti si ve smlouvě vynutili 2% úrok, který muselo Sovětskému svazu uhradit Československo. První dodávka z 5. října zahrnovala 20 proudových stíhaček MIG- 15 bis. 10. listopadu dorazilo do Egypta 100 tanků T-34/85. Do 25. prosince přibylo dalších 60 proudových stíhaček MIG-15 bis a 100 tanků T-34/85. V novém roce bylo do Egypta dodáno 45 proudových bombardérů IL-28, 40 obrněných vozidel BTR 152 a 12 motorových torpédových člunů P-6. 5. února dorazila do Egypta další dodávka zbraní, jednalo se o 50 polních kanónů ráže 122 mm, 50 houfnic ráže 152 mm, 50 samohybných děl SU-100, 29 raketometů Kaťuša (Stalinovy varhany), 50 protitankových kanónů ráže 37 a 85 mm a 4 minolovky. Během těchto dodávek byly také dodány dva torpédoborce třídy Skoryj, dvě minolovky T-43 a tři ponorky. Odhadovaná cena vojenských dodávek byla podle Američanů 140 milionů USD.

Postavení Francie

Ve Francii po druhé světové válce vznikla nová ústava a vznikla tzv. čtvrtá republika. Instituce čtvrté republiky zůstaly obdobné jako v třetí republice. Hlavní úskalí ústavy čtvrté republiky je, že se dá příliš snadno svrhnout vláda. Absence systémů racionalizace parlamentarismu v této oblasti má dále příliš mnoho omezení, v nichž je ohraničeno právo rozpuštění.

Po druhé světové válce byla důležitá obnova infrastruktury a ekonomiky, která povede k rychlému růstu. Nastalo znárodňování nejvíce strategických sektorů: energie, doprava, pojištění a banky. Francie přijala Marshallův plán, kdy dostala 2,6 miliardy USD na poválečnou rekonstrukci. Docházelo k rekonstrukci měst a jejich modernizaci. Problém byl v tom, že kvůli častým pádům vlád různí ministři měli jen stěží čas, aby si připravili větší plán před pádem jejich vlády. Přesto Francie prováděla rekonstrukci téměř stejně rychle jako jiné demokracie na západě (Velká Británie, Německo). Jakmile je rekonstrukce dokončena, vedoucí finanční politiky Edgar Faure, se snažil převést přímé investice na spotřební zboží. Liberálnější přístup podporuje zapojení soukromého sektoru v úsilí investic.

Francii na Násirovi vadila jeho představa anti-koloniálního a anti-imperialistického pojetí třetího světa. Dále Francouzi viděli hrozbu v jeho panarabismu, socialismu a nacionalismu. Sám Mollet označoval Násira za Hitlerela na Nilu. Vadilo jim, že Alžírská fronta národního osvobození (FLN), bojující proti Francii, má své sídlo v Káhiře a dostává od Egypta materiální (včetně zbraní) a morální pomoc (FLN vůdci mohou mluvit například v egyptském rádiu). Guy Mollet, šéf francouzské vlády je pro podporu Izraele. Agenti francouzské tajné služby se pokusili s pomocí Muslimského bratrstva odstranit Násira. Atentát ale selže, mimo jiné díky podpoře KGB. V lednu 1955 vznikla nová vláda pod vedením Edgara Faura. Ta začala jednat s izraelskou vládou o dodávkách zbraní pro izraelskou armádu. V lednu 1956 se po volbách vrátila vláda socialistů pod vedením Guy Molleta a ten ještě více začal podporovat Izrael. V březnu 1956 se poté ve Francii cvičili izraelští piloti na stíhačkách Mystére.

Prakticky okamžitě po vyhlášení znárodnění Suezského průplavu vystoupila proti této akci Molletova vláda a vyzvala své civilisty, aby opustili Egypt. Poté, co Egypt odmítl delegáty z Londýnské konference, začali Francouzi společně s Brity připravovat společnou vojenskou operaci. Francouzi na akci poskytli 15 000 mužů a 31 válečných lodí (dvě mateřské letadlové lodě, jednu bitevní loď, jeden těžký křižník, 21 torpédoborců a 6 ponorek). Původní plán invaze zahrnoval pozemní a vzdušný útok u Alexandrie a pozdější postup na Káhiru. Útok měl začít 15. září. Tento útok byl kvůli francouzské liknavosti a americké zdrženlivosti odvolán. Místo toho se Francouzi a Britové rozhodli spojit se s Izraelci a místo Alexandrie byl hlavním cílem útoku zvolen Port Said u Suezského průplavu. Koncem září nabídli Francouzi Izraelcům spolupráci na francouzsko-britské invazi. Izraelci návrh přijali s podmínkou, že jim Francouzi dodají větší počet bojové techniky. 22. října se Ben Gurion sešel v Paříži s Molletem. Na této poradě byl dohodnut konečný termín útoku na Egypt na 29. říjen. Bylo dohodnuto, že Izraelci zaútočí jako první na Sinajský poloostrov a Francouzi se spolu s Brity pod záminkou ochrany Suezského průplavu vylodí v Port Saidu a obsadí celý Suezský průplav. Francouzi se zavázali Izraelcům, že budou letecky ochraňovat jejich města a francouzské lodě budou chránit izraelské pobřeží. Na útok Francouzi především vyčlenili 10. výsadkovou divizi, tvořenou 1., 2., a 3. koloniálním výsadkovým plukem (1., 2., a 3. RPC) a 1. výsadkovým plukem cizinecké legie (1. REP), dále měli tři námořní komanda, dvě eskadry tanků ANX 13, četu tanků M-47 Patton a opravárenskou četu.

Postavení Velké Británie

Po druhé světové válce se až do Suezské krize vystřídaly tři britské vlády. První byla Labouristickávláda Clementa Attleeho. Tato vláda vznikla po všeobecných volbách v červenci 1945. V této době probíhala Postupimská konference a Attlee na ní vystřídal dřívějšího premiéra Churchilla (Attlee nabídl Churchilovi, aby konferenci dokončil, Churchil to ale odmítl). Druhá byla vláda Konzervatistů, která vyhrála v roce 1951 volby. Winston Churchill se stal opět premiérským předsedou a konzervatisté poprvé od roku 1924 vládli sami. Důležitou roli v této vládě před začátkem Suezské krize hrál ministr zahraničních věcí Anthony Eden. Navzdory mrtvici, kterou Churchill utrpěl v roce 1953, zůstal ve funkci jako předseda vlády až do dubna 1955, kdy ve věku 80 let rezignoval. Tímto v dubnu 1955 vnikla nová konzervativní vláda, kde se premiérem stal Churchillův chráněnec Anthony Eden. Tato vláda byla pak zodpovědná za útok na Egypt.

Podobně jako u Francie musela Velká Británie po druhé světové válce obnovovat svou zničenou infrastrukturu a ekonomiku. Bezprostředně po skončení druhé světové války USA zastavily svůj program půjček a pronájmů, ale dál poskytovaly velké dlouhodobé angloamerické půjčky. V zimě 1946–47 vedl nedostatek uhlí k redukci produkce. V té době dolary vystřídaly sterlingy jako nová, výkonnější a stabilnější měna na světě. To poškodilo britské hospodářství a devalvovalo britskou libru. USA začaly také poskytovat půjčky podle Marshallova plánu (většinou půjčky s několika úvěry). Celkově Američané poskytli 3,3 miliardy USD do nastartování a modernizace britské ekonomiky. Labouristická vláda v letech 1945–1951 zavedla program tzv. kolektivismu, který se týkal především znárodňování průmyslu a státního směru ekonomiky. Ale počáteční naděje do znárodňování nebyly splněny. Znárodnění se týkalo především uhelných dolů. Majitelům bylo vyplaceno 165 miliónů liber. Vláda poté zřídila národní radu uhlí, která spravovala uhelné doly a poskytla půjčku 150 miliónů liber na potřebnou modernizaci. Znárodnění odhalilo nedostatek přípravy pro veřejné vlastnictví a neschopnost stabilizovat odvětví.

Po skončení druhé světové války hledala Velká Británie novou roli na Blízkém východě. Ekonomický potenciál Blízkého východu s jeho obrovskou zásobou ropy a se Suezským průplavem vyzýval Británii upevnit zde svou pozici. Původní Egyptské království hrálo životně důležitou roli pro udržení britského vlivu v tomto regionu. Británie měla ještě v roce 1951 na Blízkém východě 80 000 vojáků, z toho nejvíce jich bylo v okolí Suezského průplavu. V té době se vztahy s Egyptem začaly komplikovat. V Egyptě se začala projevovat protibritská nálada, zejména kvůli přítomnosti britských vojsk na Egyptském území a kvůli podpoře Britů izraelské nezávislosti. V říjnu 1951 egyptská vláda jednostranně zrušila anglicko-egyptskou smlouvu z roku 1936, která poskytovala Británii základny na Suezu na 20 let. Británie odmítla stáhnout se ze Suezu a spoléhala na své smluvní právo, jakož i přítomnost posádky v Suezu. Situace se vyostřila 8. prosince 1951, kdy britský velitel v Suezském průplavu generál Erskin zaútočil na vesnici Kafr Abdúh, ze které byly prováděny záškodnické akce proti britským základnám a poté zaútočil na policejní stanici v Ismálii. Při této akci zahynulo 46 Egypťanů a zvedla se velká nevole Egypťanů proti Britům. 23. června 1952 došlo v Egyptě k puči vedené generálem Nagíbem a plukovníkem Násirem. Britská vláda se přesto snažila v letech 1952-54 sblížit s novým egyptským vedením. V roce 1953 bylo dohodnuto ukončení britské vlády v Súdánu. V říjnu 1954 uzavřela Velká Británie s Egyptem dohodu o postupném stažení britských sil ze Suezského průplavu do dvaceti měsíců a Suezský průplav měl zůstat v rukách Společnosti průplavu do 16. listopadu 1968. Vztahy s Egyptem se začaly zhoršovat poté, co se moci úplně chopil Násir a začal se více sbližovat se Sovětským svazem. Vztahy s Egyptem se poté ještě zhoršily, když Británie založila Bagdádský pakt, který viděl Násir jako hrozbu pro svoje zahraniční cíle. Poté, co se ministerským předsedou stal Anthony Eden, byly zahraniční vztahy s Egyptem prakticky na bodu mrazu. Eden totiž považoval Násira za nového Mussoliniho.

Británie se podobně jako Francie ostře ohradila proti Násirově znárodnění Suezského průplavu. Britské banky a společnosti tehdy vlastnily 40% průplavu a znárodněním by přišyi tehdy zhruba o 24 miliónů USD ročně. Britové nevystupovali vůči Egyptu zpočátku tak tvrdě jako Francouzi a snažili se s Násirem vyjednávat. Poté, co ale Násir odmítl jednat se zástupci Londýnské konference, začala britská vláda jednat s Francouzi o společné vojenské akci proti Egyptu. Británie souhlasila s účastí Izraele na akci a posvětila akci Mušketýr. 30. října, den po útoku Izraelců na Sinajský poloostrov, předali v Londýně ministři zahraničních věcí Velké Británie a Francie zahraniční nótu egyptskému a izraelskému velvyslanci. V nótě stálo: Vlády Spojeného království a Francie vzaly na vědomí vypuknutí nepřátelských akcí mezi Izraelem a Egyptem. Tyto události hrozí, že naruší svobodu plavby Suezským průplavem, na níž závisí ekonomický život mnoha národů. Vlády Spojeného království a Francie proto žádají vládu Egypta:

  1. Zastavit od této chvíle všechny válečné akce na zemi, na moři a ve vzduchu;

  2. Stáhnou všechna egyptská vojska na vzdálenost deseti mil od průplavu; a konečně

  3. Ve snaze zajistit svobodu průjezdu průplavem lodím všech států a ve snaze oddělit bojující strany pak přijmout dočasnou okupaci pozic v Port Saidu, Izmailíi a v Suezu anglo-francouzskými vojsky.

Vlády Spojeného království a Francie požadují odpověď na jejich sdělení do dvanácti hodin. Pokud po vypršení této doby jedna nebo druhá vláda nesplní svrchu uvedené požadavky, vojska Spojeného království a Francie budou pak intervenovat, jakýkoli způsobem bude nutné zajistit jejich plnění. Egypt tuto nótu odmítl splnit. Velká Británie připravila pro operaci mušketýr 45 000 mužů a velké množství lodí. Akce se zúčastnila 16. výsadková brigáda, 3. brigáda námořních comandos a 10. obrněná divize (tanky Centurion). Britové také poskytli své perutě těžkých bombardérů Vickers Valiant a Englist Electric startujících z Kypru a Malty.

Příště: díl čtvrtý: Vývoj jednotlivých aktérů po Suezské krizi

Autor: Martin Pešek | pátek 31.10.2014 15:00 | karma článku: 9.11 | přečteno: 600x

Další články blogera

Tato rubrika neobsahuje žádné články...

Další články z rubriky Politika

Jiří Žamboch

Prokazatelně lživý titulek o spotřebitelské náladě:

Titulek Seznam Zprávy: "Blbá nálada ustupuje, Češi se cítí ekonomicky nejlépe za tři a půl roku" znamená, že autor neumí napočítat do tří (let). Důkazem jeho lživosti jsou přitom informace přímo z článku.

29.3.2024 v 9:14 | Karma článku: 27.41 | Přečteno: 428 | Diskuse

Michal Sabó

Nechte nám Mrazíka! Proč Češi stále milují Rusko a staré časy?

Česká veřejnost je rozdělena na dvě poloviny. Jedna podporuje Ukrajinu, druhá si stojí za Ruskem. Co vede lidi k hájení tyranie?

29.3.2024 v 6:45 | Karma článku: 25.55 | Přečteno: 1236 | Diskuse

Jiří Žamboch

Putinovo dnešní vojenské srovnání NATO a Ruska záměrně kulhá.Situace Ruska je o dost lepší

Dnešní srovnání NATO Putinem dalším chytrým Putinovým tahem.Prohlášení "Rusko vydává desetkrát méně na obranu než Spojené státy, tak je ruský útok na NATO nesmyslný." má ukolébat veřejnost evropských členů NATO.Je to však jinak.

28.3.2024 v 20:10 | Karma článku: 15.97 | Přečteno: 439 | Diskuse

Jan Pavelec

ČR má se svým upoceným pojetím liberalismu 200 let zpoždění.

Podle Listiny základních práv a svobod se Česká republika nesmí vázat na jakoukoliv výlučnou ideologii či náboženské vyznání, a podle Ústavy má být státem sociálním, nikoliv (neo)liberálním.

28.3.2024 v 15:50 | Karma článku: 15.01 | Přečteno: 260 | Diskuse

Jan Bartoň

Přichází nový věk – volíme mezi tragédií a realismem

Pan Václav Vlk starší uveřejnil skvělý komentář k současné mezinárodní situaci pod titulkem Přichází nový věk tragédie. Abychom předešli tragédii, musíme zvolit realismus.

28.3.2024 v 10:00 | Karma článku: 29.96 | Přečteno: 680 | Diskuse
Počet článků 41 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 807
Politolog a moje motto je: Nemusím s tebou vždycky souhlasit, ale přesto tě můžu mít rád a respektovat tě.

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Velikonoce 2024: Na Velký pátek bude otevřeno, v pondělí obchody zavřou

Otevírací doba v obchodech se řídí zákonem, který nařizuje, že obchody s plochou nad 200 čtverečních metrů musí mít...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...