Suezská krize, díl čtvrtý: Vývoj jednotlivých aktérů po SK

V tomto díle se věnuji vývoji jednotlivých aktérů po konfliktu. Píšu, jak válka ovlivnila jejich vnitropolitickou situaci a jakou měla vliv na jejich mezinárodní politiku. Píšu také o nové hranici mezi Izraelem a jeho sousedy a o snaze OSN o dosažení trvalého míru a hranic takových, jaké byly před Šestidenní válkou.

Vývoj v Izraeli

Pro Izrael dopadla Suezská krize poměrně dobře. Před válkou měl Izrael jen málo přátel a hodně nepřátel. Těsně před začátkem krize a po ní získal Izrael podporu Velké Británie a zejména Francie, která začala izraelské armádě dodávat většinu vojenského vybavení. Také USA se přiklonila na stranu Izraele. Vznik jednotek UNEF a jejich rozmístění podél egyptsko-izraelských hranic znamenalo několik let klidu v této oblasti a oblast mohla být osidlována novými obyvateli. Také po rozmístění jednotek UNEF v Šarm eš-Šejku mohly izraelské lodě plavat přes Tiranskou úžinu do Akabského zálivu a využívat přístav Eilat.

Asi největší důsledek měl konflikt na novou vlnu migrace do Izraele. V roce 1956 to bylo 55 000 a v roce 1957 dokonce 70 000 migrantů. Nejvíce židů přicházelo ze severní Afriky, zejména pak z Egypta. V Egyptě se po konfliktu zvedla vlna xenofobie vůči cizincům, zejména pak vůči židům. Mezi lety 1956 až 1957 odcestovalo z Egypta do Evropy 25 000 židů. Tito židé museli nechat v Egyptě všechen svůj movitý majetek. Dvě třetiny se jich pomocí Židovské agentury dostaly do Izraele. Z Izraele se naopak odstěhovalo 7 000 lidí zpátky do Maroka. Tito lidé odešli především kvůli sociálním a ekonomickým důvodům.

Ve vnitropolitickém boji se začaly projevovat spory mezi staršími politiky, jako byla Golda Meirová (pozdější premiérka), Levi Eškol (pozdější premiér) a Moše Šaret (tehdejší ministr zahraničních věcí) a mladší generací jako byl Moše Dajan (v té době náčelník generálního štábu) a Šimon Perez (nedávný prezident). To vyvrcholilo v roce 1963, když premiér Ben Gurion podal demisi vlády a Moše Dajan společně s Šimonem Perezem byli vyloučeni z tehdy vládnoucí strany Mapaj (sociální demokracie). Strana Mapaj vytvořila všechny izraelské vlády do roku 1965. Moše Dajan se po nátlaku veřejnosti stává v roce 1967 ministrem obrany (v době, kdy Egypt znovu ohrožuje Izrael). Ben Gurion po tomto incidentu odchází z politiky a začne pracovat v jednom kibucu (zemědělská osada). Začala se také řešit otázka arabských Izraelců. Arabové žijící v té době v Izraeli měli sice stejná volební práva jako většinové židovské obyvatelstvo, ale neměli stejné platové podmínky a většinová populace se na ně dívala podezřívavě. Situaci se pokusila změnit především strana Maki (komunisté), která se snažila arabské obyvatelstvo vzdělávat. Tato politika však vedla k rozpadu strany Maki, poté co se od ní utrhla radikální část jejich arabských členů. Situace se začala měnit teprve poté, co do politiky vstoupili židé, kteří se už v Izraeli narodili a odmítali dřívější sionistickou politiku, kde se spor mezi Izraelci a Araby bral jako spor mezi dobrem a zlem.

Významnou událostí v té době byl proces s Adolfem Eichmannem. Adolf Eichmann byl během druhé světové války tvůrcem nacistického programu holocaustu, který měl vést k úplnému vyvraždění židovské populace. Eichmann se po válce skrýval v Argentině a tam byl v roce 1960 unesen izraelskou tajnou službou Mosad (OSN proti této akci protestovala, jelikož to považovala za porušení Argentinské suverénnosti). Eichmann byl poté v Izraeli odsouzen k trestu smrti, který byl vykonán v roce 1962. Jednalo se o jediného popraveného člověka v dějinách Izraele, jelikož podle izraelské ústavy je trest smrti zakázán, s výjimkou válečných zločinců.

Situace na Blízkém východě pro Izrael nebyla nadále moc dobrá. Egypt stále vystupoval proti existenci Izraele, ale díky jednotkám UNEF umístěných na svém území se zdržel jakýkoliv vojenských akcí. Situace byla kritická zejména u hranic se Sýrií. V Sýrii tou dobou probíhalo několik převratů a obyvatelé vládě nedůvěřovali, proto se syrská vláda soustředila na protiizraelskou politiku, jakožto sjednocující prvek své moci. Syřané díky svým výhodným pozicím na Golanských výšinách ohrožovali oblast Galileje a často odstřelovali izraelské osady u Galilejského jezera.  V letech 1966-67 docházelo na izraelsko-syrské hranici ke střetům mezi izraelskou armádou a palestinskými radikálními organizacemi OOP a Al-Fatah, které operovaly ze syrského území.  Obdobná situace byla s Jordánskem, zejména pak v oblasti okolo Jeruzaléma (Izraelci spravovali západní část Jeruzaléma, zatímco Jordánci východní část města). Situace se ještě více vyostřila, když v roce 1963 byla v Egyptě založena Organizace pro osvobození Palestiny (OOP), která začala okamžitě napadat Izrael z Jordánska a ze Sýrie. Situace eskalovala 18. května 1967, kdy se z Egypta stáhly poslední jednotky UNEF (Násir původně chtěl jenom částečné stažení jednotek). Násir poté poslal své jednotky k egyptsko-izraelské hranici a opět uzavřel Tiranskou úžinu pro izraelské lodě. V egyptském rádiu také začal vyhrožovat, že vymaže Izrael z mapy světa. Izrael proto přikročil k preemptivnímu útoku proti státům Arabské ligy (Egypt, Jordánsko, Sýrie a Irák) a došlo k tzv. Šestidenní válce.  Na tuto událost existují v zásadě dva pohledy. Podle prvního byl Násir reakcí

U thanta sám překvapen, jelikož předpokládal, že barmský politik bude situaci konzultovat minimálně s Radou bezpečnosti OSN a on tak bude mít více času na promyšlení dalších kroků, jelikož s válkou Násir prozatím nepočítal. Druhé stanovisko je, že rychlá reakce ze strany OSN Násira naopak podpořila v jeho záměru jít ve vyhrocení situace, kam jen to bude možné.

Vývoj v Egyptě

Konec Suezské krize signalizoval definitivní oslabení Velké Británie a Francie, jakožto globální mocnosti, a naopak posílil Násirovo postavení v arabském světě a napomohl jeho podpoře panarabismu. Ačkoliv egyptské síly byly drtivě poraženy, mnoho Egypťanů si myslelo, že Násir vyhrál válku vojensky. Suezská krize vedla nejspíše také k irácké revoluci, která vypukla 14. července 1958. Král Faisal II a premiér Núrí byli zavražděni. Tím pádem ubyl Násirovi hlavní soupeř na Blízkém východě a fakticky zanikl i Bagdádský pakt. Egypt se tak stal lokální velmocí na Blízkém východě. Egyptská svrchovanost nad průplavem byla potvrzena Spojenými státy a Organizací spojených národů. Další věc, která ovlivnila Egypt po krizi, byl vznik tzv. Eisenhowerovy doktríny. V doktríně šlo o poskytnutí hospodářské a vojenské pomoci proamerickým režimům na Blízkém východě. To se Násirovi nelíbilo, jelikož v tom viděl snahu Američanů o zastavení arabského nacionalismu a také pokus o oslabení jeho pozice na Blízkém východě. Egypt se proto ještě více spřátelil se Sovětským svazem a v listopadu 1957 navštívil Násir poprvé Moskvu. Pomoc od Američanů chtěl přijmout saudský král Saúd. Pod nátlakem Egypťanů od toho ustoupil, ale ukončil saudsko-egyptskou spolupráci. Neoficiálně byla americká pomoc přijata v Jordánsku, kde si jordánský král Husajn chtěl udržet trůn (Husajn pocházel ze stejné dynastie jako zabitý král Iráku Faisal II). Jediný stát z Ligy Arabských států, který oficiálně přijal od Američanů pomoc, byl tak Libanon. Násirův postoj k Eisenhowerově doktríně vedl ke sporům uvnitř ligy, zejména pak v Saudské Arábii, Libanonu a Jordánsku. V Egyptě byla přijata nová americká zahraniční politika velmi negativně.

Podobně jako v Izraeli, tak i v Egyptě nastal ekonomický rozmach. Zejména pak po dostavení Asuánské přehrady. Během let 1960-65 vzrostla v Egyptě průmyslová výroba o 50,2%, stavebnictví o 96,6% a výroba elektřiny o 128,6%. Problémem bylo, že projekty byly vypracovány ve spěchu a byly špatně financovány. To vedlo k tomu, že v roce 1965 nebyl vypracován další pětiletý plán. V roce 1961 byl vydán nový pozemkový zákon, který stanovil, že jednotlivec může vlastnit pouze maximálně 100 feddánů (42 hektarů) půdy a rodina 200 feddánů (84 hektarů) půdy.  Zemědělská produkce stoupla mezi lety 1960-1970 o 2,9%.

Asuánská přehrada, která vedla k Suezské krizi, začala být stavěna v roce 1960. Dokončena byla 15. ledna 1971, ale úplně naplněna byla až v roce 1976. Přehrada vytváří pomocí vody z největší řeky Egypta Nilu - Násirovo jezero. Tato přehradní nádrž je svou plochou o celkové velikosti asi 6 000 km² třetí největší vodní plochou světa. Během stavby nastalo několik komplikací. Muselo být vystěhováno okolo 90 000 Núbijců a těm vláda musela vybudovat 33 nových obcí. Kvůli přehradě muselo své domovy opustit také několik tisíc Súdánců žijících u města Wádí Halfa. Stavbou byly také ohroženy některé historické památky z dob starověkého Egypta. Za pomoci UNESCA byly přemístěny chrámové komplexy Philae a Abú Simbel na bezpečné místo.

Významnou události pro Egypt byl vznik Sjednocené arabské republiky (SAR). Jednalo se o federaci Egypta a Sýrie. Federace vznikla 22. února 1958. Prezidentem se stal Násir a viceprezidentem Akram Hourani (syrský vůdce panarabského hnutí). Hlavním městem se stala Káhira. Ústava federace sice zaručovala demokratická práva, de facto ale dala moc nacionalistické straně Baas, která tvořila celou vládu. V Sýrii byl rozpuštěn parlament a všechny ostatní politické strany. SAR vycházela především z tzv. arabského socializmu, jednalo se o kombinaci arabského nacionalizmu a vědeckého socializmu. SAR soustředila svou zahraniční politiku na SSSR, ale stále zůstávala v Hnutí nezúčastněných zemí (státy, které nebyly v žádném mocenském bloku). Federaci jako hrozbu viděly především Jordánsko a Libanon. USA po vzniku této republiky zvýšily svojí vojenskou přítomnost právě v Jordánsku a Libanonu. Hned po vzniku federace se projevily její nedostatky. V obou zemích byly v té době poměrně velké ekonomické a sociální rozdíly. To platilo zejména o Sýrii, která byla ekonomicky slabá, a byly tam početné etnické skupiny. Hlavní nepřítel pro SAR byl Izrael, ten současně představoval i problém jelikož federace díky Izraeli neměla společné hranice. Po všech těchto problémech se federace 28. září 1961 rozpadla, když Sýrie s federace odstoupila. Egypt si přesto název Sjednocená arabská republika nechal do roku 1971.

Největším nepřítelem Egypta po válce stále zůstal Izrael. Násir nadále odmítal uznat existenci státu Izrael a nadále podporoval palestinské extrémisty. Poté co na jeho území, byly poslány jednotky UNEF, přestal s útoky podél egyptsko-izraelských hranic a přerušil blokádu Tiranské úžiny. Násir nepřestával také vyhrožovat Izraeli zničením a tím udržoval v regionu neustále napětí. Během napětí mezi Izraelem a Sýrií Násir inicioval egyptsko-syrské obranné smlouvy podepsané 6. listopadu 1966, také inicioval v roce 1963 vznik OOP, kterému poskytoval výzbroj a výcvik, podobně jako před Suezskou krizí. K razantnímu kroku se Násir odhodlal 16. května 1967, když přesunul své jednotky na sinajský poloostrov a požádal generálního tajemníka U Thanta o částečné stažení jednotek UNEF. Násir to učinil především proto, aby odradil Izrael od útoku na Sýrii. U Thant, ale oznámil Násirovi, že může stáhnout pouze všechny jednotky UNEF a to také bez souhlasu Rady bezpečnosti učinil. Násir byl tím to krokem zaskočen, přesto okamžitě nařídil svým jednotkám uzavřít Tiranskou úžinu a tím se prakticky opakovala situace před Suezskou krizí. Na to Spojené státy okamžitě zaslaly do Moskvy poselství, že budou považovat narušení svobody plavby Tiranskou úžinou jako na akt agrese, proti které má Izrael právo se účinně bránit. Izrael skutečně nato preemptivně zaútočil na Egypt a jeho spojence. Výsledkem toho Izrael obsadil Pásmo Gazy a celý Sinajský poloostrov a přerušil dopravu na Suezském kanálu, který byl otevřen až v roce 1975 po uzavření míru s Izraelem. Prezident Násir zůstal, i přes ztrátu časti popularity u moci. Vlna kritiky se snesla především na vedení armády.

Vývoj ve Francii

Významnou událostí, která ovlivnila Francii po Suezské krizi, byl vznik tzv. páté francouzské republiky. 13. května 1958 nastala krize, když v Alžírsku začal puč, vedený armádou. Prezidentem v době Suezské krize byl René Coty, který právě po neúspěchu akce byl vystřídán. Tato krize přivedla k moci generála Charlese de Gaulla. 1. června 1958, byl jmenován předsedou správní rady a o dva dny později získal podporu v parlamentu a začal pracovat na nové ústavě. 28. října byl projekt nové ústavy schválen v referendu (pro bylo 81,69 % voličů) a vzniká tak ústava ze dne 4. října 1958, často nazývaná jako ústava páté republiky. Pátá republika dává mnohem důležitější roly prezidentovi republiky. Ústava svěřovala volbu prezidenta na skupinu přibližně 80 000 voličů (poslanci, senátoři, radní, starostové a delegáti obecních rad). Tento systém byl použít jen jednou a to 21. prosince 1958, pro zvolení Charlese de Gaulla. K změně volby prezidenta došlo v roce 1962 po referendu prezidenta de Gaulla. Referendum zavádí volbu prezidenta ve všeobecných a přímých volbách. K první volbě, takto došlo v roce 1965, v níž byl prezidentem znovuzvolen de Gaulle. Od této doby do roku 2002 je funkční období prezidenta 7 let. Po té je funkční období zkráceno na 5 let. Mezi nové pravomoci prezidenta patří:

1. Jmenování a ukončovaní povinnosti předsedy vlády na vládě (článek 8).
2.  Může uspořádat referendum (článek 11).
3. Na návrh vlády může rozpustit Národní shromáždění (článek 12).
4. Za zvláštních okolností (celistvost území státu, přerušení fungování veřejných orgánů, atd.) může přijmout mimořádné pravomoci (článek 16), které vytvoří systém dočasné výjimky na šest měsíců.

Od roku 1958 nastává ve Francii modernizace hospodářství a zvyšování“ životního standartu. Začíná se, také ale rozčarovávat část společnosti. To vyvrcholí v květnu 1968. Začalo to studentskými protesty a to vedlo až ke generální stávce odborů podporované levicovými stranami. Prezident Charles de Gaulle nato zpočátku reaguje velmi tvrdě a studentské demonstrace jsou tvrdě potlačovány. Mezi 14. až 18. květnem je de Gaulle v Rumunsku a situaci se tak snaží vyřešit tehdejší premiér Pompidou (budoucí prezident Francie). De Gaulle po svém navratu z Rumunska pronese projev, ve kterém hlásí, že musí udržet pořádek a zabránit anarchii. V tu noc je v Paříži postaveno několik barikád a je zraněno mnoho občanů. 26. května se de Gaulle pokouší dohodnut se zástupci odborů a zaměstnavatelů. 29. května je rozpuštěno Národní shromáždění. V červnu 1968 jsou nové parlamentní volby a novým premiérem se stává Maurice Couve de Murville. Poté se situace pozvolna vrací k normálu. Některá občanská sdružení žádají také odstoupení de Gaulla.          

Prezident de Gaull posvém zvolení prezidentem změnil zahraniční politiku vůči Blízkému východu a severní Africe. Což se zejména projevilo v Alžírsku. 16. září 1959 Charles de Gaulle oznamuje v televizi, že je pro svobodné rozhodnutí Alžířanů o jejich dalším osudu. Po tomto projevu se zvedla nevůle od části francouzské společnosti na prezidenta de Gaulla, zejména pak od francouzských Alžířanů a vojáků dislokovaných v Alžírsku. 8. ledna 1961 došlo k referendu, ve kterém Alžířané souhlasili s nezávislostí. Poté 22. dubna 1961 dochází v Alžírsku ke vzpouře části vojenských jednotek vedené generály Raoulem Salanem, Edmondem Jouhaudem, Andrém Zellerem a Challesem. Tuto tajnou skupinu na čele s generálem Raoulem Salanem založili v roce 1961 nacionalističtí alžírští Francouzi, kteří pokračovali v útocích i po vyhlášení nezávislosti Alžírska v samotné Francii. Vzpoury se účastnil i První výsadkový pluk cizinecké legie (1 REP), který se zúčastnil bojů v Egyptě (pluk je později natrvalo rozpuštěn). Vzpoura byla nakonec potlačena a generál Edmond Jouhaud byl odsouzen k trestu smrti, ale v roce 1967 mu byla udělena amnestie. 22. srpna 1962 byl na de Gaulla spáchán atentát. Atentátníkovi se právě nelíbila de Gaullova politika v Alžírsku. Atentátník Jean Bastien-Thiry byl popraven 11. března 1963. Francie po stažení z Egypta nadále podporovala Izrael, ale postupem času se obrátila na stranu Egypta. Prezident de Gaull později zakázal vyvážet zbraně do Izraele.

Francie také zavedla novou zahraniční politiku vůči Evropě a USA. De Gaulle dvakrát odmítl vstup Velké Británie do Evropského hospodářsko společenství (EHS) bylo to v letech 1961 a 1967. 1964 odsoudil vojenskou pomoc USA vládě Jižního Vietnamu.  V roce 1966 Francie vystoupila z NATO a vyhostila americké jednotky na svém území. De Gaullovi se také nelíbila užší spolupráce mezi Velkou Británií a USA. Vyslovoval se o normalizaci vztahů mezi demokratickým západem a komunistickým východem. V roce 1964 uznal vládu komunistické Číny. V roce 1960 Francie odmítá podílet se na operaci OSN v bývalém belgickém Kongu.

Vývoj ve Velké Británii 

Situace v Británii se komplikuje už na počátku Suezské krize. S válkou tehdy souhlasilo pouze 37% občanů, zatím co proti válce bylo 44% občanů. Některá tištěná média otevřeně kritizovala postoj Edenovi vlády k egyptské situaci. Labouristická strana a odbory zorganizovali protiválečné demonstrace. 4. listopadu se na Trafalgarském náměstí v Londýně sešlo 30 000 lidí protestujících proti válce a vládní politice (největší shromáždění od konce druhé světové války). Shromáždění poté pokračovalo k sídlu vlády, kde byli rozehnáni policií. Tento zásah, který byl vysílán v televizi a vedl k dalším ještě větším protestům.

Politické a psychologické dopady krize měly zásadní dopad na britskou politiku. Anthony Eden 9. ledna 1957 odstoupil z funkce premiéra, hlavně kvůli tlakům od prezidenta Dwighta D. Eisenhowera. Eden tak vydržel u moci pouhé necelé dva roky. V nových volbách, konaných 8. září 1957 vyhrává konzervativní strana a novým premiérem se stává Harold Macmillan.

Podobně jako ve Francii, tak ve Velké Británii nastalo ochlazení zahraničních vztahů s USA. Zejména to platilo o budoucím premiérovi Edwardu Heathovi.  Británie odmítla poslat své vojáky do Vietnamu i přes naléhání amerického prezidenta Lyndona B. Johnsona (ve Vietnamu naopak byly nasazeny jednotky australských a novozélandských SAS). V roce 1973 Británie odmítla poskytnout své letecké základny na Kypru pro zásobování Izraele od USA v během jomkipurské války. I přes tyto situace zůstaly americko-britské vztahy povětšinu dobu v normě.  Macmillan pracoval na zúžení propasti v zahraniční politice, které vnikly po Suezské krizi se Spojenými státy. Klíčovou roli hrálo především jeho přátelství s prezidentem Dwightem D. Eisenhowerem. V březnu 1957 společně uskutečnili konferenci na Bermudách. Macmillan začal také navazovat diplomatické styky se Sovětským svazem. V únoru 1959 jako první západní vrcholný představitel (od druhé světové války) navštívil Sovětský svaz. Na návštěvě vedl rozhovory s Nikitou Chruščovem o zmírnění napětí mezi východním a západním blokem v otázce Západního Berlína.  Domluvili se také na postupu k zastavení jaderných testů a ke sjednání dalšího summitu. Zahraniční politiku Británie na Blízkém východě po krizi ovlivnila především revoluce v Iráku v roce 1958 a konec Bagdádského paktu. Macmillan poté poskytoval vojenskou a materiální pomoc všem svým zbývajícím spojencům v regionu. Britské speciální jednotky a letouny britského královského letectva (R.A.F.) pomohly porazit povstání v Saúdské Arábii a v Ománu. V červenci 1960 byla vyslána brigáda do Kuvajtu, aby odvrátila možnou iráckou invazi do této země. Macmillan také zahájil proces dekolonizace. Zlaté pobřeží získalo nezávislost jako Ghana a federace Malayla získala v roce 1957 v rámci Commonwealthu nezávislost. V důsledku vyhrožování ze strany SSSR jaderným útokem a snahou o spolupráci s USA, otestuje Británie 8. listopadu 1957 svojí první vodíkovou bombu.

V říjnu 1959 se v Británii uskutečnily nové parlamentní volby a v nich znovu vítězí konzervativci v čele s Macmillanem. Macmillan nadále udržoval dobré zahraniční vztahy s USA i s prezidentem Johnem F. Kennedym. Během kubánské raketové krize v roce 1962 se rázně postavil na stranu USA. V roce 1962 kupují Britové od Američanů nukleární balistické rakety Polaris. V roce 1963 je podepsána smlouva mezi SSSR, USA a Velkou Británií o částečném zastavení jaderných testů. Během této doby nastala další vlna dekolonizace.  Mezi léty 1960-64 získává v Africe nezávislost Nigérie, Tanganika, Keňa, Nyasaland (Malawi) a Severní Rhodesie (Zambie). V roce 1963 získává nezávislost Singapur. Macmillan vytváří 3. května 1960 Evropské sdružení volného obchodu (´´ESVO´´).

Příště: díl pátý: Postoj světových mocností