Suezská krize, díl šestý: Jednání na půdě OSN

V tomto díle popisuji, jak se vedlo jednání v OSN a jak konflikt ovlivnil další fungování této organizace.

Situace v OSN před začátkem konfliktu

Všeobecná Smírčí dohoda z roku 1948 mezi Egyptem a Izraelem, uzavřená pod záštitou a pod dohledem Organizace spojených národů, se zhroutila, když Izrael, Francie a Velká Británie obsadily velkou část egyptského území. Organizace reagovala na krizi rychle a neústupně, překonala a koncipovala novou formu mírových operací a připravila své první mírové síly. Tento historický vývoj byl umožněn především díky vizi, důvtipu a osobnosti generálního tajemníka OSN Daga Hammarskjölda a kanadského ministra pro vnější záležitosti pana Lestera Pearsona.

Od léta roku 1955 se vztahy mezi Egyptem a Izraelem neustále zhoršovaly, a to navzdory úsilí náčelníka generálního štábu Organizace spojených národů. Palestinští Fedajínové s podporou egyptské vlády často útočili proti Izraeli ze svých základen v Gaze a na tyto útoky stále silněji odpovídaly izraelské ozbrojené síly. Rozhodnutí Egypta počátkem padesátých let k omezení izraelské námořní dopravy přes Suezský průplav a Tiranský průliv u vchodu do Akabského zálivu, a to v rozporu s rozhodnutím Rady bezpečnosti, zůstalo kontroverzní a destabilizovalo región. Dohoda o kontrole zbrojení, kterou deklarovaly Francie, Velká Británie a Spojené státy v květnu 1950, se zhroutila a Egypt a Izrael se začaly intenzivně zbrojit a moderní zbraně jim poskytoval jak západ tak východ. V lednu 1956 navštívil Egypt a Izrael generální tajemník Dag Hammarskjold. Po návštěvě Hammarskjold prohlásil;  Návštěva byla pro mě velmi přínosná. Vůdčí osobnosti slíbily  splnit svoje národní postavení a plně se věnovat  připomínkám a komentářům o různých aspektech dané situace a věnovat se názorům založených na touze po míru a klidu, který zcela sdílíme. Vrchol nastal 19. července 1956, když vláda Spojených států amerických rozhodla stáhnout svou finanční pomoc projektu Asuánské přehrady na řece Nilu. Na to prezident Gamál Abdul Násir oznámil znárodnění společnosti Suezského průplavu a o týden později prohlásil, že poplatky za průplav budou použity k financování projektu Asuánu.

Dne 23. září 1956 vlády Francie a Spojeného království požádaly předsedu Rady bezpečnosti svolat Radu a uvažovat o situaci způsobené jednostrannou akcí egyptské vlády o ukončení systému mezinárodní provozu Suezského průplavu, který byl potvrzen a doplněn Úmluvou Suezského průplavu v roce 1888. Následující den nato, kontroval Egypt  žádosí, aby Rada bezpečnosti odsouhlasila, že akce proti Egyptu, zejména ze strany Francie a Velké Británie, které představují nebezpečí pro mezinárodní mír a bezpečnost, jsou závažné porušování Charty Organizace spojených národů. Rada bezpečnosti se poprvé sešla 26. září a zvažovala oba návrhy. Ve stejné době bylo prováděno soukromé jednání mezi ministry zahraničí všech tří zúčastněných zemí zprostředkované generálním tajemníkem. Do 12. října se podařilo vyřešit šest bodů, na které byla postavena všeobecná dohoda generálního tajemníka. Tyto principy byly zahrnuty do návrhu usnesení, které Rada bezpečnosti přijala jednomyslně příští den. To se stalo usnesením č. 118 (1956), na kterém se Rada bezpečnosti dohodla. Každé řešení otázky Suezského průplavu by mělo splňovat následující požadavky:

(1) Měl by existovat svobodný a otevřený tranzit přes kanál bez diskriminace, zjevné nebo skryté – zahrnuje politické a technické aspekty;

(2) Suverenita Egypta  by měla být respektována;

(3) Operace v kanálu by měly být izolovány od politiky země;

(4) Způsob stanovení mýtného a jiných poplatků by mělo být rozhodnuto dohodou mezi Egyptem a ostatními státy;

(5) Poplatky  by měly být také přidělovány na development;

(6) Případné spory, nevyřešené záležitosti mezi společností Suezského průplavu a Egyptskou vládou by měly být urovnány.

Po přijetí tohoto usnesení generální tajemník oznámil, že bude prosazovat podporu dohody založenou na zásadách stanovených Radou bezpečnosti. Tato situace se však změnila, když koncem října 1956 Izrael ve spolupráci s Brity a Francouzi zahájil otevřený útok proti Egyptu.

Průběh konfliktu a pokusy o jeho řešení

Izraelské síly na Egypt zaútočily 29. října a hned v včasných ranních hodinách dne 30. října náčelník generálního štábu Dozorčí organizace OSN pro dodržování příměří (UNTSO), E.L.M. generál-Major Burns (Kanada) vyzval k příměří a požádal Izrael, aby stáhl své bojové síly na svou stranu hranice. Odpoledne téhož dne britská a francouzská vláda přišla se společným ultimátem pro Egypt a Izrael a volala, aby oba aktéři stáhli do 12 hodin své jednotky do vzdálenosti 10 mil po obou stranách Suezského průplavu. Kromě toho také žádali Egypt, aby anglo-francouzské síly mohly dočasně obsadit přístav Port Said, průplav a Suez pro zajištění bezpečné námořní dopravy. Izrael, jehož vojska v žádném případě nebyla ještě v blízkosti Suezského průplavu, ultimatum přijal, ale byl odmítnut Egyptem.

Dne 31. října Francie a Velká Británie zahájily letecké útoky proti cílům v Egyptě a záhy nato přistáli jejich vojáci poblíž Port Saidu na severním konci kanálu. Zasedání Rady bezpečnosti se konalo 30. října a na žádost Spojených států, které předložily návrh usnesení, vyzývající Izrael k okamžitému stažení svých ozbrojených sil za linii zavedenou příměřím z roku 1948. Návrh byl vetován Británií a Francií. Podobný návrh rezoluce byl navrhnut Sovětským svazem a ten byl rovněž zamítnut. Záležitost byla později převedena na Valné shromáždění, v souladu s postupem stanoveným usnesením shromáždění č. 377 (V) ze dne 3. listopadu 1950, nazvané Sjednocení za mír-Podle rezoluce č. 377 může většina členských států OSN požadovat svolání mimořádného zasedání Valného shromáždění, pokud se Radě bezpečnosti nepodaří dostát své základní odpovědnosti udržet mezinárodní mír a bezpečnost v důsledku neshody mezi stálými členy rady bezpečnosti OSN. Proto první nouzové zvláštní zasedání Valného shromáždění se nazývalo podle rezoluce ustavené 1. listopadu 1956. V časných ranních hodinách následujícího dne Valné shromáždění přijalo na návrh Spojených států rezoluci  č. 997 (ES-I). Rezoluce VS OSN č. 997 požadovala okamžité stažení všech tří iniciátorů, nicméně okupace Sinajského poloostrova ze strany Izraele přesto trvala několik dalších měsíců. Výsledkem bylo, že se Izraeli podařilo získat záruky ohledně otevřenosti mezinárodních vod pro jeho lodě a částečně i bezpečnostní záruku v podobě rozmístění jednotek OSN na Sinajském poloostrově. Generální tajemník byl poté požádán, aby pozoroval a neprodleně podal zprávu o shodě na Radě bezpečnosti a Valném shromáždění, aby se mohla další možná opatření pro tyto orgány považovat za vhodná v souladu s Chartou Organizace spojených národů. Usnesení bylo přijato 64 hlasy, proti bylo 5 zemí, 6 členů se zdrželo hlasování (jedna z nich byla Kanada). Proti byla Austrálie, Nový Zéland, Francie, Izrael a Spojené království. Před zasedáním měl ministerský předseda Kanady Pearson rozsáhlou diskusi s generálním tajemníkem a cítil, že je nezbytné zavést nějaký druh policie Organizace spojených národů při řešení podobných krizí. Pearson předložil Valnému shromáždění druhý den ráno návrh na usnesení o zřízení nouzových mezinárodních jednotek Organizace spojených národů. Kanadský návrh byl přijat Valným shromážděním ve stejný den ráno, z něhož vyšla rezoluce č. 998 (ES-I). Generální tajemník byl požádán, aby do čtyřiceti osmi hodin předložit plán na zřízení jednotek se souhlasem OSN. 57 států bylo pro, 19 se jich zdrželo. Na stejném zasedání Valného shromáždění byla rovněž přijata rezoluce č. 999 (ES-I), podle které byla znovu potvrzena rezoluce č. 997 (ES-I) a generální tajemník okamžitě nařídil uzavření příměří a zastavení pohybu vojenských sil a zbraní do oblasti s dotčenými stranami. Ve stejný den generální tajemník předložil svojí první zprávu o plánu pro nouzové mezinárodní jednotky Organizace spojených národů, v němž doporučil některé přípravné kroky, včetně okamžitého nastavení příkazu Organizace spojených národů. Jeho doporučení byla potvrzena Valným shromážděním a zahrnuta v rezoluci č. 1000 (ES-I) přijaté dne 5. listopadu 1956, Shromáždění stanovilo příkaz Organizace spojených národů pro nouzové mezinárodní síly, které mají zajistit a kontrolovat zastavení násilností v souladu se všemi podmínkami Rezoluce Valného shromáždění č. 997 (ES-I) ze dne 2. listopadu 1956. Náčelník štábu UNTSO, generál-Major (později generálporučík) E.L.M. Burns byl jmenován jako vrchní velitel.

Náčelník vydá příkaz okamžitě čerpat z hlídek UNTSO omezený počet důstojníků, kteří jsou státními příslušníky jiných zemí než těch, které mají stálé členství v Radě bezpečnosti a dále provede nábor přímo z různých členských států jiných než ze stálých členů Rady bezpečnosti.

Rezoluce č. 997 vyzvala generálního tajemníka učinit taková administrativní opatření, která mohou být nezbytná pro pohotové provedení zamýšlených akcí.

Rezoluce byla přijata 57 hlasy pro a 19 členů se zdrželo hlasování. 

Dne 6. listopadu generální tajemník předložil Valnému shromáždění svou druhou a závěrečnou zpráva o plánu pro nouzové síly Organizace spojených národů. V této zprávě definoval koncept nové síly a některé zásady jeho organizace a fungování.

Hlavní body zprávy byly:

1. Bylo by možné vytvořit mimořádné mezinárodní jednotky Organizace spojených národů na základě tří koncepcí. Za prvé by to mohlo být nastavení základních principů odražených přímo v Ústavě Spojených národů samotné. To by znamenalo, že její hlavní odpovědné osoby by měly být jmenovány do samotné Organizace spojených národů a měly by být zodpovědné  Valnému shromáždění a Radě bezpečnosti. Jejich pravomoc by měla být definována tak, aby byly plně nezávislé na politice jednoho národa a za jejich vztahy ke generálnímu tajemníkovi by měl odpovídat náčelník generálního štábu UNTSO. Druhá možnost pro Organizaci spojených národů by byla, aby členské státy měly povinnost poskytnout jednotky pro mezinárodní síly, které slouží pro účely stanovené Organizací spojených národů. V tomto přístupu určitě by bylo nemožné dosáhnout stejné nezávislosti ve vztahu k národní politice, jako by byla stanovena prostřednictvím prvního konceptu. Nakonec, jako třetí možnost na vytvoření mezinárodní jednotky, může být nastavení dohody mezi skupinou národů, později do odpovídajících vztahů k Organizaci spojených národů (tehdejší generální tajemník byl pro první možnost).
2. Generální tajemník stanoví některé zásady, týkající se organizace a fungování sboru: Rozhodnutí přijaté Valným shromážděním Organizace spojených národů vydalo příkaz, kterým uznala nezávislost vrchní velení a uplatňování principu, že jednotky by měly být přijati z jiných členských států než stálých členů Rady bezpečnosti. V této souvislosti generální tajemník poznamenal, že otázka složení zaměstnanců a kontingenty by se na základě dohody obou stran nepodílely vzhledem k tomu, že takový požadavek by se těžko smířit s rozvojem mezinárodních sil. Podmínky provedením síly byly k zabezpečení a dohled zastavení násilností v souladu se všemi podmínkami Rezoluce Valného shromáždění 997 (ES-I) ze dne 2. listopadu 1956.  Síla by měla být dočasné povahy a délka pobytu je určována potřebami vyplývajícími ze současného konfliktu.
3. Pokyny pro funkce, které je třeba načrtnout následujícím způsobem: Usnesení Valného shromáždění ze dne 2. Listopadu 1956, naléhalo, aby všechny účastněné strany v oblasti se  dohodli  na okamžitém příměří. Síly my měla mít pouze právo nezbytné pro plnění svých funkcí ve spolupráci s místními orgány. Bylo by víc než hlídky, ale v žádném případě vojenské síly dočasně ovládání určité území, v němž jsou umístěny. Jejich funkce by mohla, na tomto základě předpokládána, že pokrývaná oblast by sahala zhruba od Suezského průplavu k demarkační linii stanovených v dohodě o příměří mezi Egyptem a Izraelem z roku 1948. 
4. Generální tajemník uvádí, že na otázku, jak by měla být financována síla je nutná další studie. Základní pravidlo, které by mohla být uplatňována prozatímně, by bylo, že by stát poskytující jednotky byl odpovědný za veškeré náklady na zařízení a platy, zatímco všechny ostatní náklady by měly být financovány mimo běžný rozpočet Organizace spojených národů. To by nebylo možné pak učinit jakýkoliv odhad nákladů bez znalosti o velikosti síly a délky jeho pobytu.
5. Generální tajemník uvedl, že kvůli nedostatku času prodiskutoval otázku o účasti v procesu s jen omezeným počtem členských vlád. Reakce ho přivedly k přesvědčení, že by mělo být možné zajistit alespoň základní potřeby pro personál. Generální tajemník doufal, že širší účast by byla možné co nejdříve a plán by byl schválen tak, aby bylo více účasti. Některé věci musely zůstat otevřené kvůli nedostatku času a potřeby pro další studium, generální tajemník naznačil, že tyto záležitosti budou předloženy průzkumu malému výboru Valného shromáždění. Takový výbor může sloužit také jako Poradní výbor pro tajemníka pro otázky týkající se operace.

Po té, co Valné shromáždění zvážilo zprávu generálního tajemníka, přijalo dne 7. listopadu, rezoluci č. 1001 (ES-I) schvalující zásady týkající se organizace a fungování nouzových síl OSN, jak je vyložena ve zprávě generálního tajemníka. Valné shromáždění také zřizuje Poradní výbor, který byl složený z Cejlonu, Kolumbie, Brazílie, Kanady, Indie, Norska a Pákistánu. Předsedou výboru se stal generální tajemník. Generální tajemník měl oprávnění vydávat všechny předpisy a pokyny nezbytné pro účinné fungování síl a po konzultaci s výborem i všechny ostatní nezbytné administrativní a správní opatření. Výbor měl nadále pomáhat generálnímu tajemníkovi v jeho povinnostech a mohl požádat o mimořádné svolání Valného shromáždění, bude-li to nezbytné. Valné shromáždění požadovalo  pomoc podle potřeby k příkazu OSN k plnění svých funkcí od všech svých členských zemí.

Toto řešení, které bylo uskutečněním rezoluce č. 998 (ES-I) ze 4. listopadu, tvoří základ pro zřízení nouzové síly OSN. Pro bylo 64 států, proti žádný a 12 států se zdrželo hlasování. S návrhem souhlasila i Francie a Velká Británie. Egypt a Izrael se zdržely hlasování, stejně jako Jižní Afrika, Sovětský svaz a východní evropské státy. S návrhem souhlasila i Francie a Velká Británie. Egypt a Izrael se zdržely hlasování, stejně jako Jižní Afrika, Sovětský svaz a východní evropské státy. Zástupci Francie a Velké Británie ukázali, že řešení je přijatelné jejich vládám. Sovětský svaz odůvodnil svoje zdržení se tím, že zřízením bezpečnostních sil podle rezoluce Valného shromáždění č. 1000 (ES-I) a plán pro jeho provádění v rezoluci č. 1001 (ES-I) byly v rozporu s listinou OSN, a že jediný důvod, proč se zdržel a nehlasoval proti, bylo proto, aby zabránil jakémukoliv dalšímu rozšíření agrese vůči Egyptu. Téhož dne 7. listopadu přijalo Valné shromáždění rovněž rezoluci č. 1002 (ES-I), která opět nařizuje Izraeli okamžitě stáhnout všechny své jednotky za linii příměří a Francii a Spojenému království okamžitě stáhnout všechny své síly z egyptského území. Při hlasování bylo 65 států pro, jeden proti a 10 států se zdrželo hlasování. Izrael jako jediný rezoluci odmítl. Francie a Velká Británie se zdržely spolu s Austrálií, Belgie, Laosem, Lucemburskem, Nizozemskem, Novým Zélandem, Portugalskem a Jižní Afrikou. Zástupci Francie a Velké Británie ukazovali, že okamžité stažení svých sil by mohlo vést k mocenskému vakuu mezi egyptskými a izraelskými jednotkami, a že stažení může dojít pouze k prokázání účinného fungování jednotek UNEF.

Příště: díl sedmý: Zrod jednotek UNEF