Suezská krize, díl sedmý: Zrod jednotek UNEF

V tomto díle píši, jak vznikli jednotky UNEF a jak ovlivnili konflikt a další fungování OSN.

Zrod jednotek UNEF

Dne 10. listopadu 1956 skončilo první nouzové zvláštní zasedání Valného shromáždění. Před ukončením relace shromáždění přijalo novou rezoluci č. 1003 (ES-I), podle které se rozhodlo předložit věc  jedenáctému pravidelnému zasedání. Během prvního nouzového zasedání mělo Valné shromáždění přijat celkem sedm rezolucí, podle kterých mělo Valné shromáždění dát generálnímu tajemníkovi speciální úřad a podporu, která byla nutná k zastavení násilností v Egyptě a stažení cizích vojsk z egyptského území s pomocí nového typu mírových jednotek, mírové jednotky OSN (UNEF).  Mírové jednotky OSN byly klíčovým prvkem v úsilí Organizace spojených národů o řešení krize vyplývající z vojenského zásahu izraelských a anglo-francouzských síl proti Egyptu. Měly být základním předpokladem pro zajištění příměří a dosažení stažení invazních síl. Prvořadým úkolem generálního tajemníka bylo po přijetí umožňujících rezolucí sestavit bezpečnostní sílu a co nejrychleji ji přesunout do Egypta. Zřízení prvních mírových síl v dějinách Spojených národů neslo velké komplikace. Koncept neměl žádný skutečný precedens. Nejbližší paralelou byly jednotky UNTSO, které také měly mírové funkce, ale pouze jednodušší operace.

Hlavní zásadou rozmístění a fungování jednotek UNEF a později všech ostatních mírových síl byl souhlas hostitelské vlády. Vzhledem k tomu, že to nebylo donucovací opatření podle kapitoly VII. Charty OSN, jednotky UNEF mohly vstoupit a pobývat v určité zemi pouze se souhlasem místní vlády. Tento princip byl přijat na Valném shromáždění a zpečetěn v rezoluci č. 1001 (ES-I) ze dne 7.lListopadu 1956, týkající se zřízení jednotek UNEF. Okamžitě po přijetí této rezoluce dal generální tajemník pokyn generálu Burnsovi  připravit půdu u egyptských úřadů pro rychlé provádění rezoluce. Egyptská vláda jí přijala již ve smyslu rezoluce č. 1000 (ES-I). Před souhlasem s příchodem mírových síl na jeho území chtěl však Egypt určité body v usnesení shromáždění objasnit. Zejména se to týkalo  jasnějšího vyjádření funkce síly, a to zejména ve vztahu, na jak dlouho mají být jednotky rozmístěné u demarkační linie a jaké budou mít funkce. Egyptské úřady byly ujištěny, že jednotky UNEF nebudou porušovat egyptskou svrchovanost. Generální tajemník ujistil egyptskou vládu, že jednotky, které mají zajistit stažení cizích sil z Egypta, smi být na jeho území pouze se souhlasem Egypta a že odejdou z Egypta, pokud by si to přál. Na základě usnesení Valného shromáždění a po ujištění od generálního tajemníka dala egyptská vláda dne 14. listopadu 1956 svůj souhlas s příchodem jednotek UNEF do Egypta.  První příchod vojáků UNEF se konal další den.

Generální tajemník během 16. až 18. listopadu navštívil Káhiru a během této návštěvy dosáhl dohody s egyptskou vládou na složení síly. Prezident Násir byl nejprve proti zařazení jednotek z Kanady, Dánska a Norska, protože patřily k organizaci Severoatlantické smlouvy (´´NATO´´), a protože podle jeho názoru, byly příliš spřízněny s Velkou Británií. Ale po naléhání tajemníka svoje námitky stáhl. Základní diskuse se poté zaměřily na rozmístění a fungování jednotek UNEF. Egyptská vláda a generální tajemník Hammarskojold uvedli dohodu o třech základních bodech pro přítomnost a fungování jednotek UNEF:

1. Vláda Egypta prohlašuje, že výkon jejích svrchovaných práv při jakékoliv záležitosti týkající se přítomnosti a fungování jednotek UNEF bude veden v dobré víře z přijetí rezoluce Valného shromáždění č. 1000 (ES-I) ze dne 5. listopadu 1956.
2. Organizace spojených národů bere na vědomí prohlášení vlády Egypta a prohlašuje, že aktivity jednotek UNEF budou vedeny v dobré víře pro úkoly stanovených pro sílu ve výše uvedených usneseních. Organizace spojených národů bude odpovídat na přání egyptské vlády, zejména znovu potvrzuje svou ochotu ponechat jednotky UNEF, dokud jejich úkol nebude dokončen.
3. Vláda Egypta a generální tajemník prohlašují, že je jejich záměr neprodleně, ve smyslu bodů 1 a 2, společně prozkoumat konkrétní aspekty fungování jednotek UNEF, včetně jejich rozmístění. Vláda Egypta potvrzuje svůj záměr usnadnit fungování UNEF a s OSN se shoduje s cílem urychlit spolupráci, která provede zásady na základě usnesení Valného shromáždění.

Generální tajemník přinesl tuto zprávu 20. listopadu Valnému shromáždění. Nikdo k této zprávě na shromáždění neprotestoval. Vedle dohody o dobré víře mezi generálním tajemníkem a prezidentem Násirem byla dohodnuta další dvě memoranda. Jedno z nich uvádělo, že oblast rozmístění jednotek UNEF po izraelském stažení bude předmětem dohody a že nemají žádnou pravomoc v přístavu Port Said ani v Suezském průplavu. Jednotky UNEF nemohou zůstat v Egyptě, pokud si egyptská vláda nebude přát. Druhé memorandum je oddělené od otázky o znovuotevření Suezského průplavu z funkcí jednotek UNEF. Generální tajemník oznámil tato memoranda o porozumění poradnímu výboru. Po těchto dohodách byly jednotky UNEF založeny. Poté pokračovalo jednání mezi sekretariátem a egyptskou vládou o podrobnější a komplexnější dohodě o postavení jednotek UNEF v Egyptě. Toto opatření bylo stvrzeno dopisem 8. února 1957 mezi generálním tajemníkem a egyptským ministrem zahraničních věcí. Tato dohoda o postavení jednotek UNEF v Egyptě byla schválena Valným shromážděním v rezoluci č. 1126 (XI) 22. února 1957.

Dva klíčové body ustanovení byly o svobodě pohybu a trestní odpovědnosti. Členové mírových sil měli úplnou svobodu pohybu k plnění svých povinností a trestně odpovědni byli své justici svých příslušných národních vlád. S nasazením mírových sil musely také souhlasit země, které poskytovaly své jednotky. Jednotky přijímá generální tajemník z těch států, které dobrovolně nabízí své služby. Vojáci ze stálých členů Rady bezpečnosti nebo ze zemí, které mají z geografických či jiných důvodů zájem na konfliktu, jsou vyloučeni. Při výběru jednotek musel generální tajemník vzít v úvahu názor hostitelské vlády a jiné faktory, jako jejich velikost a dostupnost, míry jejich samostatnosti, příliš velké rozdíly v munici a v základním vybavením, problém dopravy a cíl vyváženého složení. Velikost síly určí vrchní velitel po konzultaci s generálním tajemníkem a s ohledem na funkce, které mají být provedeny. Původní odhad bylo vytvoření dvou bojových brigád, přitom jedna brigáda měla mít kolem 6000 mužů.  Z hlediska bilance bylo žádoucí, aby rozdíly ve velikosti jednotek byly co nejmenší, aby jednotky nebyly příliš závislé na jednom státu. Dohody mezi OSN a přispívajícími zeměmi byly rozšířené ve formě výměnných dopisů mezi generálním tajemníkem a příslušnou zúčastněnou vládou.

Složení první jednotky UNEF

Do 5. listopadu 1956 nabídly své jednotky pro jednotky UNEF Kanada, Kolumbie, Dánsko, Finsko, Norsko, Pákistán a Švédsko. V následujících dnech to byly Afghánistán, Brazílie, Barma, Ceylon, Chile, Československo, Ekvádor, Etiopie, Indie, Indonésie, Írán, Laos, Nový Zéland, Peru, Filipíny, Rumunsko a Jugoslávie.  Navíc vláda Spojených států nabídla, že je ochotna pomoci s leteckou dopravou zásob. Itálie nabídla, že dá k dispozici Spojeným národům své zařízení na Capodichino letišti v Neapoli pro shromáždění a tranzit jednotek UNEF do Egypta. Jako třetí stát nabídla leteckou pomoc švýcarská vláda, která nabídla letadla společnosti Swissair. Původně měly jednotky UNEF tvořit jednotky z Kanady, Norska, Kolumbie a Indie. Indická vláda zpočátku odmítla poslat do Egypta své vojáky, a tak  generální tajemník místo nich navrhl Pákistán. Pákistánská vláda návrh přijala, proti tomu byl Egypt, jelikož Pákistán byl v té době členem Bagdádského paktu (kvůli stejnému důvodu odmítnul Egypt i Irán). Egyptu se také nelíbila účast Kanady a Norska, jelikož obě země byly členy Severoatlantické aliance (NATO). Egypt požadoval více asijských zemí. Navrhoval Indonésii a Barmu (Barmu později sám Egypt zamítl s argumentem, že Barma má blízké diplomatické styky s Izraelem).

Po konzultaci s vrchním velitelem a po projednání s egyptskou vládou byli generálním tajemníkem přijaty kontingenty z 10 zemí: Brazílie, Kanady, Kolumbie, Dánska, Finska, Indie, Indonésie, Norska, Švédska a Jugoslávie. Nabídky letecké pomoci od Spojených států, Itálie a Švýcarska byly také přijaty. Hlavní rozsah působnosti jednotek UNEF byl především v mobilní průzkumné činnosti. Tato potřeba byla splněna prostřednictvím Jugoslávie, která poskytla kompletní průzkumný prapor. Indické jednotky měly na starosti ochranu skladiště a služby institutu; Kanada a Indie poskytly jednotky pro dopravu. Norsko a Kanada měly na starost lékařské potřeby. Kanadské jednotky byly rovněž zodpovědny za sklady munice, základní poštovní úřad, inženýrské práce, stomatologické jednotky a leteckou podporu.  Generál Burns a jeho skupina vojenských pozorovatelů UNTSO dorazila do Káhiry 2. listopadu 1956 a zřídila dočasné sídlo tam. První jednotky UNEF, složené Kolumbijci, Dány a Nory, přiletěly do Egypta 15. a 16. listopadu. Poté následovaly další jednotky. Původnímu cíli dosáhnout síle asi 6000 mužů bylo dosaženo v únoru 1957 po té, co do přístavu Port Saíd dorazil brazilský prapor. Ve vedení jednotek UNEF se postupně vystřídali tito velitelé:

Po jmenování štábních důstojníků, vybraných ze zúčastněných zemí, se vojenští pozorovatelé UNTSO vrátili ke svým běžným povinnostem v Jeruzalémě. Vlády Indonésie a Finska, které souhlasily s poskytnutím svých jednotek pouze po omezenou dobu, stáhly své jednotky v září a v prosinci  1957. Kolumbijská vláda stáhla své jednotky v prosinci 1958. Ostatní země nechaly své jednotky nadále sloužit v UNEF až do jejich stažení v roce 1967. Rozmístění a přiřazení jednotek se čas od času změnily podle požadavků na operace. Síla jednotky zůstávala na úrovni 6 000 mužů až do konce roku 1957. Postupně se v následujících letech snižovala, jelikož se situace v oblasti pozvolna uklidňovala a také kvůli finančním potížím. V roce 1960 bylo v jednotkách 5 341 mužů, v roce 1963 to bylo 5 102 mužů, v roce 1965 to bylo 4 581 mužů a v roce 1966 to bylo 3 959 mužů. V době stažení v roce 1967 měla jednotka 3 378 mužů.

Modrý baret a helma vznikla podle návrhu generálního tajemníka Hammarskjölda a dala jednotkám UNEF formální dech. Vojenská policie byla stanovena velitelem sil a byla tvořena ve všech táborech. Vojenská policie udržovala kázeň a pořádek mezi členy sboru, s výhradou ujednání s úřady hostitelské země a ve spolupráci s těmito orgány. Prvním cílem generálního tajemníka Hammarskjölda bylo zajistit příměří v souladu s výzvou Valného shromáždění obsažené v rezoluci č. 997 (ES-I) ze dne 2. listopadu 1956. Během schůzky s izraelskou vládou bylo uvedeno, že vláda Izraele souhlasila s okamžitým příměřím za předpokladu, že podobná odpověď byla připravovaná i z Egypta.

Stahování britských, francouzských a izraelských sil z Egypta a situace po stažení

24. listopadu přijalo Valné shromáždění rezoluci č. 1120 (XI), ve které s lítostí uvedlo, že stále dvě třetiny francouzských ozbrojených sil a všechny britské síly zůstaly v Egyptě a to i přes opakovanou výzvu od britské a francouzské vlády pro okamžité stažení svých bojových sil. Generální tajemník podal instrukce generálu Burnsovi, aby byl v kontaktu s velitelem anglo-francouzských vojsk a spolupracoval s ním na úplném stažení anglo-francouzských síl, aby jednotky UNEF mohly převzít odpovědnost v oblasti Port Saídu do poloviny prosince. 22. prosince bylo stažení anglo-francouzských vojsk dokončeno a jednotky UNEF převzaly oblast Port Saidu a Suezského průplavu. Jednání, která vedla ke stažení anglo-francouzských vojsk, trvala téměř dva měsíce.

Stažení izraelských jednotek trvalo mnohem déle. Usnesením č. 997 (ES-I) z 2. listopadu 1956 Valné shromáždění naléhalo na obě strany, aby svědomitě dodržovaly dohody o příměří z roku 1948. Po schválení rezoluce č. 1002 (ES-I) ze 7. listopadu o zřízení mírových sil OSN vyzvala Rada bezpečnosti opět Izrael k okamžitému stáhnutí svých jednotek za původní linii příměří. 7. listopadu, vydal premiér Izraele David Ben Gurion prohlášení v izraelském Knesetu (parlamentu), ve kterém tvrdil, že linie příměří mezi Egyptem a Izraelem nemá žádnou platnost, a že v žádném případě nebude Izrael souhlasit s rozmístěním cizích jednotek na území Izraele. Na to reagoval generální tajemník prohlášením, které okamžitě poslal izraelské ministryni zahraničních věcí Goldě Meirové, že tento postoj byl v rozporu s rezolucemi Valného shromáždění a komplikuje úkol provedení těchto rezolucí. 21. listopadu poslala izraelská vláda odpověď na prohlášení generálního tajemníka, ve kterém uvedla, že již byl dán rozkaz ke stažení všech svých ozbrojených sil podél celé egyptské hranice. Uvedla také, že ještě neměla příležitost projednat otázky spojené s jednotkami UNEF, a že čeká na informace o navrhované velikosti, umístění a rozmístění mírových sil a o metodách navržených pro plnění jejich funkcí, stanovených v usneseních Valného shromáždění 2., 5. a 7. listopadu. Také čeká na objasnění egyptské politiky ke vztahu k Izraeli a možnosti uzavření trvalého míru. Na zasedání konaném 24. listopadu Valné shromáždění přijalo rezoluci č. 1120 (XI) prostřednictvím které bere na vědomí, že izraelské síly se ještě nestáhly za linii příměří, a zopakovalo svou výzvu k Izraeli, aby neprodleně splnil své řešení. Ve stejný den informoval zástupce Izraele v OSN generálního tajemníka, že dvě pěší brigády byly staženy z egyptského území a vrátily se zpět do Izraele. 1. prosince informoval zástupce Izraele v OSN generálního tajemníka, že ráno 3. prosince budou izraelské jednotky staženy podél asi 50 km širokého pásu území v blízkosti Suezského průplavu po celé jeho délce.

První  jednotky UNEF okamžitě vstoupil na toto vyprázdněné území, ačkoliv pokrok v tomto procesu byl zpomalen kvůli vegetaci a zničeným silnicím. 11. prosince Izrael oznámil, že je připraven k provedení dalšího stažení svých vojsk na Sinajském poloostrově, aby jednotky UNEF se mohly rozšířit na východ. 16. prosince se generál Burns setkal s Mošem Dajanem a shodli se na konkrétních opatřeních  pro první fázi stažení izraelských vojsk a rozmístění jednotek UNEF. 21. prosince vydala vláda Izraele nový návrh na úplné stažení svých vojsk ze Sinajského poloostrova. Nový návrh předpokládal, že zbývající izraelské jednotky se stáhnou ve dvou fázích. Druhá fáze by zahrnovala úplné izraelské stažení za linii příměří neurčitého data. V souladu s tímto návrhem k dalšímu stažení izraelských vojsk došlo 7. a 8. ledna 1957. 15. ledna se izraelské síly stáhly z východu, s výjimkou v oblasti Sharm el Sheikh. Tato fáze zahrnovala vstup mírových sil do El Al-Ariši a kláštera svaté Kateřiny, který úzce sledovaly stahující se izraelské jednotky. Den předtím, 14. ledna, izraelská vláda uvědomila generálního tajemníka, že do 22. ledna Sinajský poloostrov zcela vyklidí od svých ozbrojených síl s výjimkou přístavu Sharm el Sheikh. aby mohla zajistit volnou plavbu svých lodí z Tiranské úžiny do Akabského zálivu. Na to generální tajemník uvedl, že podle rezoluce Valného shromáždění musí izraelské jednotky opustit i tuto oblast. V této souvislosti Hammarskjöld poznamenal, že mezinárodní význam Akabského zálivu spadá v rámec mandátu rezoluce č. 999 (ES-I) ze 4. listopadu. Stejně jako příměří bylo stažení úvodní a základní fází v procesu, jehož prostřednictvím se stanovila životaschopná základna pro mírové jednotky v oblasti. Valné shromáždění, poskytující vysokou prioritu na příměří a stažení, v žádném případě nebere v úvahu všechny cíle, které musí dosáhnout, aby vytvořily více uspokojivé podmínky než ty, které panovaly v období před krizí. Základní funkce jednotek UNEF je pomáhat k zachování klidu.

1. března oznámila izraelská ministryně zahraničních věcí Valnému shromáždění rozhodnutí, že její vláda bude jednat v souladu s požadavkem obsažený v rezoluci č. 1124 (XI) o stažení za demarkační linii. Ve stejný den vydal generální tajemník pokyny veliteli jednotek UNEF, aby naléhavě sjednal schůzku s vrchním velitelem izraelských sil a souhlasil s ním o ujednáních pro kompletní a bezpodmínečné stažení Izraele v souladu s rozhodnutím Valného shromáždění. 4. března izraelská vláda potvrdila prohlášení z 1. března. Ve stejný den se generál Burns potkal v Lyddě s generálem Dajanem, kde dohodli technická opatření pro stažení izraelských vojsk a vstup jednotek UNEF do pásma Gazy, vycházelo to na noc z 6. na 7. března. Pro podobné převzetí přístavu Sharm el Sheikh byl dohodnut 8. březen. 6. března generál Burns oznámil, že vojáci UNEF jsou na pozicích ve všech táborech a centrech obyvatelstva v pásmu Gazy. Operace byla provedena podle plánu a bez nehody. Jejich základní funkcí bylo působit jako neformální vyrovnávač napětí mezi egyptskými a izraelskými jednotkami podél demarkační linie za účelem vyhnout se vojenským incidentům, předcházet nelegálním přechodům civilistů po obou stranách hranice a pozorovat a podávat zprávy o porušování linie, ať už na zemi, moři či ve vzduchu. Podél hranice bylo vybudováno 72 pozorovacích stanic. Obsazeny byly během dne a v noci byly nahrazeny hlídkami pěti až sedmi mužů. Jednotky UNEF si zajistily spolupráci s egyptskými orgány a obyvatelé Gazy byli oficiálně informováni, že jakékoliv překračovaní demarkační linie bylo zakázáno. Místní palestinská policie také spolupracovala s jednotkami UNEF při prevenci kriminality. Jednotky UNEF byly oprávněny zatknout osoby, které se přiblížily k hranici za podezřelých okolností. Osoby, které byly tak zadrženy, byly vyslýchány jednotkami UNEF a pak předány místní policii. Při výkonu svých povinností byli vojáci UNEF oprávněni používat sílu pouze v případě sebeobrany. Činnosti prováděné jednotkami UNEF rozmístěnými podél demarkační linie a mezinárodní hranicí, zůstaly prakticky nezměněné až do stažení jednotek v květnu 1967.

Oblast, která byla jednou z nejvíce výbušných oblastí na Blízkém východě, pozoruhodně ztichla. Přirozeně docházelo k občasným incidentům, jako je například přechody mezinárodních hranic, střílení přes linii a narušování leteckého prostoru, ale tyto akce byly relativně vzácné a obvykle mírné. Prakticky vznikla ničím nerušená zóna klidu a to díky přítomnosti a činnosti jednotek UNEF.  Zatímco podél egyptsko-izraelské hranice byl po listopadu 1956 klid, pokračovalo napětí především na izraelsko-jordánských a izraelsko-syrských hranicích. Především poté co v roce 1964 vznikla Organizace pro osvobození Palestiny (OOP) a její hlavní skupina, El Fatah, která na Izrael útočila především ze Sýrie a Jordánska. Jednotky UNEF se po žádosti Egypta z oblasti stáhly 17. května 1967. Po té Egypt znovu uzavřel Tiranskou úžinu pro izraelské lodě a vyhrožoval mu zničením. To nakonec vedlo k další válce tzv. Šestidenní válce, kdy Izrael zaútočil na jednotky Egypta, Jordánska, Sýrie a Iráku.

Příště:díl osmý: Závěr