21. srpen 1968, další smutný den našeho národa

V tento den, před 46. lety na území Československa vstoupila vojska SSSR, PLR, MLR a BLR (NDR akci podpořila, ale vojensky nezasáhla). Nyní se pokusím rozebrat některé skutečnosti, které k tomu vedli.

Pražské jaro

Ta to událost byla vlastně katalyzátorem celé této akce. Nešlo pouze o jednu událost, ale o několik na sebe navazujících událostí. Začátek muže brát od 5. ledna 1968, kdy byl prvním předsedou ÚV KSČ zvolen Alexandr Dubček. Byl právě on, kdo se pokusil reformovat komunistický režim v Československu, zavést tzv. ,,socialismus s lidskou tváří´´. Započalo to v dubnu, kdy ÚV KSČ schválil Akční program KSČ liberalizací, který zahrnoval zvýšení svobody tisku a větší orientaci ekonomiky na spotřební zboží. „Vedoucí úloha KSČ“ však měla být zachována. Také byla naplánována federalizace ČSSR ve dvě rovnoprávné republiky. Tady se ukázalo pravidlo, že totalitní režim nelze reformovat pouze částečně. Svoboda slova v tisku měla za následek, že lidé začali kritizovat samotné vedení komunistů a i samotný Sovětský svaz. To vyvrcholilo manifestem Dva tisíce slov. Ten vzniknul na ČSAV a kritizoval poměry uvnitř komunistické strany a pomalé zavádění reforem. Vnikli také dva politické kluby KAN a K 231 (oba později rozpuštěny). V květnu bylo oznámeno, že 14. sjezd strany se bude konat 9. září a na sjezdu se měl začlenit Akční program KSČ mezi stanovy strany, měl navrhnout federalizační zákon a zvolit nový ústřední výbor strany.K tomu, však už nedošlo.

Jednání mezi ČSSR a SSSR

 Počínání reformistů v Československu se nelíbilo vedení Sovětů a označovalo to za kontrarevoluci. Báli se, že by se reformace mohla šířit do dalších zemí Varšavské smlouvy a oslabit tak jejich moc. Sovětský svaz se uvolil k červnovým bilaterálním rozhovorům v Čiernej nad Tisou, slovenském pohraničním městečku na sovětsko-slovenské hranici. Během setkání hájil Dubček program reformního křídla KSČ a slíbil loajalitu Varšavské smlouvě a RVHP.  Brežněv se rozhodl pro kompromis. Delegáti KSČ znovu potvrdili svoji blízkost k Varšavské smlouvě a slíbili omezení „protisocialistických“ tendencí, zabránění návratu Československé sociálně demokratické strany a větší kontrolu tisku. Sověti souhlasili s odsunem svých vojsk, která již od června po společných manévrech Varšavské smlouvy stále zůstávala v Československu, a rozhodli se tolerovat sjezd strany 9. září. K dalšímu jednání došlo 3. srpna v Bratislavě, v něm reprezentanti Sovětského svazu, NDR, Polska, Maďarska, Bulharska a Československa podpásali  Bratislavskou smlouvu, jež potvrzuje neotřesitelnou věrnost marxismu-leninismu a proletářského internacionalismu a deklarovali nesmiřitelný boj proti buržoazní ideologii a všem protisocialistickým živlům. Jelikož výsledky jednání se sovětům nelíbili, rozhodli se uplatnit tzv. Brežněvovu doktrínu a zahájit vojenskou invazi do Československa.

Samotná invaze

Ta započala z noci 20. na 21. srpna obsazením Pražského letiště. Účastnilo se ho vojska čtyř zemí. V průběhu invaze bylo nasazeno do československých ulic přibližně 6 300 tanků, které byly následovány velkým počtem pozemních jednotek v odhadovaném počtu 200 000 až 500 000 mužů. Československá armáda dostala rozkaz nezasahovat. Došlo k zatčení a internaci československých vedoucích představitelů – Dubčeka, Smrkovského, Černíka a dalších. Masové spontánní protesty trvaly cca 7 dní. Vojska SSSR zde zůstala až do roku 1991.

Mezinárodní ohlasy

USA na událost nijak příliž nekomentovala, chápali to jako vnitřní záležitost východního bloku v Evropě. 21. srpna se mimořádně sešla RB OSN, rezoluci, pro kterou bylo pro 10 států, 3 se zdrželi hlasování a 2 byli proti, sovětský delegát vetoval. Ohlas to způsobilo na západě hlavně u obyčejných lidí, zejména poté co se začali ukazovat záběry, jak vojáci stojí proti nezbrojeným civilistům. To mělo za následek, snížení preferencí komunistických stran zejména ve Francii a Itálii. Ohlasy to způsobilo ve východním bloku. Rumunsko a Albánie se odmítli akce zúčastnit a     

proti tomu se vyjádřila i Jugoslávie. Protest byl nakonec i v samotném Sovětském svazu. Dne 25. srpna 1968 se na moskevském Rudém náměstí sešla k demonstraci skupinka osmi sovětských občanů (v českém prostředí známá často jako osm statečných) – Konstantin Babickij, Taťána Bajevová, Larisa Bogorazová, Natalia Gorbaněvská, Vadim Delone, Vladimir Dremljuga, Pavel Litvinov a Viktor Fajnberg – kteří nesli československou vlaječku a transparenty s nápisy Ztrácíme nejlepší přátele, Hanba okupantům, Ruce pryč od ČSSR, Za vaši i naši svobodu, Svobodu Dubčekovi, Ať žije svobodné a nezávislé Československo. Během okamžiku byli zatčeni a následně strávili několik let ve vězeních či ústavech. Další protest byl v Polsku, kde se 8. září 1968 na celostátních dožínkových slavnostech na varšavském stadiónu zapálil na protest proti okupaci Ryszard Siwiec. Na následky popálenin o čtyři dny později zemřel.

Okupace a viník

I dnes se setkáváme s názorem, že nešlo o žádnou okupaci. Někteří lidé to jasně vyjádřili ve svých komentářích i tady na blogu. O okupaci se samozřejmě jedná, cizí vojska vstoupila bez povolení na území jiného státu a na jeho území částečně zůstala, poté zadržela jeho čelní představitele a odvezla je na svoje území. Navíc je jasné vyjádření čelní orgánu státu. Vzniklo  Provolání Všemu lidu Československé socialistické republiky bylo vyhlášení ÚV KSČ k občanům ČSSR ze dne 21. srpna 1968, ve kterém byla invaze vojsk varšavské smlouvy označena za popření základních norem mezinárodního práva a které informovalo občany, že vojska obsazují československé území proti vůli ústavních orgánů a bez jejich vědomí.

Sovětského svazuPolské lidové republikyNěmecké demokratické republikyMaďarské lidové republikyBulharské lidové republiky