Suezská krize, díl druhý: Průběh konfliktu

V této části popisuji průběh konfliktu. Konflikt sleduji ve dvou dimenzích, neboli ve dvou vojenských operacích, ve kterých byla válka vedena. Zaměřuji se zde především na jednotlivé bitvy při těchto operacích. Konflikt jako takový není hlavní bod mé práce, ale je důležitý v celkovém konceptu. Hlavně zde chci uvést jak každá vojenské operace (z vojenského hlediska úspěšná) muže dopadnout špatně pokud není brán zřetel politický dopad.  

Operace Kadeš

Hlavním cílem Izraelců bylo otevření Akabského průlivu a zprovoznění přístavu Eilat, dále šlo také o zastavení útoku Egypťany podporovaných komand arabských Palestinců (tehdy si říkající Fedajínové). Po té měli tohoto útoku využít Britové a Francouzi k zabrání Suezského průplavu. Aby Izraelci mohli využít moment překvapení a zároveň vysvětlit svojí mobilizaci (Izraelská armáda je tvořena branci a proto před každým větším útokem Izraele musí být provedena mobilizace civilního obyvatelstva), snažili se u Egypťanů vyvolat dojem, že zamýšlejí útok na Jordánsko jako odvetu za teroristické akce, které byly podnikané z tohoto státu. Izraelské kroky u hranic s Egyptem byly proto chápány jako příprava útoku na Jordánsko, jenž se několik dní předtím připojilo do egyptsko-syrského vojenského paktu proti Izraeli.

Útok začal 29. října 1956 v 17:00 hodin útokem Izraelských výsadkářů hluboko v centrální části Sinajského poloostrova u východního průsmyku Mitla. Útok provedlo 395 mužů 202. výsadkové brigády, které velel podplukovník Rafael (,,Raful´´) Eitan. Akci provedlo šestnáct dopravních letadel Dakota podporovaných deseti proudovými stíhačkami Gloster Meteor. Pečlivě naplánovaný útok vedl k tomu, že Izraelcům se povedlo zablokovat hlavní zásobovací komunikace Egypťanů od Suezského průplavu přes průsmyk Mitla podél centrálního hřebene na severovýchod k Bír Hassně a dále do prostoru Al-Aríš – Abú Aghajla a na východ k Nachlu. Tato akce se stala klasickou ukázkou některých základních aplikací moderního vojenství. Egyptské velitelství bylo tak dokonale zaskočeno, že prvních 24 hodin naprosto tápalo a nemohlo odhadnout, jaký je skutečný cíl Izraelců. Egypťané nevěděli, zda jde o odvetnou akci či válku, ani kam vede hlavní úder Izraelců. Výsadkový prapor mezitím zaujal obranné postavení východně od vstupu do průsmyku Mitla. Navečer mu byly shozeny další zásoby a k tomu také čtyři 106 mm protitanková bezzákluzová děla, dva 120 mm těžké minomety a osm průzkumných džípů. Po první části operace následovala druhá, kdy se měly spojit ostatní prapory od 202. výsadkové brigády s praporem držící průsmyk Mitla. Brigádě velel plukovník Ariel (Arik) Šaron. Jednotka byla původně umístěna u Jordánských hranic, ale deset hodin před zahájením útoku se přemístila o 104 km přes Negevskou poušť a k egyptským hranicím dorazila asi s osmnáctiminutovým zpožděním oproti harmonogramu. Postup brigáda zahájila podél silnice, vedoucí přes Al-Kuntillu, At-Thamad a Nachl. Brigádě stála v cestě k průsmyku Mitla tři pásma egyptské obrany. První byla u Al-Kuntillu, v blízkosti izraelských hranic. Po útoku průzkumných jednotek brigády se Egypťané o přibližné síle pěší čety rozprchli. Druhá obranná pozice Egypťanů byla u At-Thamad. Zdejší obrana byla obsazena dvěma pěšími rotami a chráněna minovým polem a ostnatým drátem. V době útoku měla brigáda ze třinácti tanků bojeschopné pouze dva. Útok na At-Thamadu byl zahájen 30. října v době svítání, aby slunce oslepovalo obránce. K útoku byly použity oba zbylé tanky s podporou džípů a polopásových transportérů. Po čtyřicetiminutovém boji se egyptská obrana rozpadla. Třetí a poslední egyptská obrana byla u Nachlu. V Nachlu bylo zároveň velitelství egyptských pohraničních sil a výcvikové středisko fidájínských teroristů. Po dělostřelecké přípravě vstoupili Izraelci do Nachlu a ještě v téže noci se spojili s jednotkami u průsmyku Mitla. I přes zmatky vyslalo egyptské vedení k průsmyku Mitla jednotky z 2. pěší brigády. K průsmyku mířil její 5. prapor, posílený o jednu rotu a o jednotku podpůrných zbraní (těžkých kulometů a minometů a bezzákluzových kanonů). I přes ztrátu mnoha vozidel a jiné bojové techniky, způsobené izraelským letectvem, se jednotce podařilo dosáhnout průsmyku a opevnit se po obou svazích průsmyku. Izraelci v tomto prostoru už nechystali žádnou větší útočnou operaci.

Další velkou bitvou byla bitva u Abú Aghajly, kde bylo hlavní uskupení egyptských vojsk na sinajském poloostrově. Obranu Egypťanů zde tvořily tři silně opevněné písečné hřebeny ovládající hlavní silniční křižovatku. Útok zde provedlo 38. divizní bojové uskupení, které bylo tvořeno 4. a 10. pěší brigádou a 7. obrněnou brigádou s podporou dělostřeleckého oddílu a ženijního praporu. Velitelem tohoto uskupení byl plukovník Jehuda Wallach.  Útok ve večerních hodinách 29. října zahájily dva prapory 4. pěší brigády. Útok byl veden na jižní obranu egyptské 3. pěší divize, které velel brigádní generál Anvar Ab dal-Waháb al- Qádí. Obranu tu hájily dva prapory pohraniční stráže, jedna pěší rota a jedna rota s džípy. Tyto jednotky spadaly pod velení 6. brigády, které velel brigádní generál Gaafar al-Abd. Izraelcům se podařilo dobýt předsunuté postavení u Kusajmy. 31. října v 05:00 hodin ráno zaútočili Izraelci na západní straně Abú Aghajli 31. října ve večerních hodinách zaútočila izraelská 7. obrněná brigáda na obranné pozice u hráze Ruafa. Tato obranná pozice byla bráněna dobře zamaskovanými protitankovými děly a stíhači tanků Archer. I přes dobře vedenou palbu Egypťanů pokračovali Izraelci v útoku a boj pokračoval i po setmění. Když se Izraelcům konečně podařilo vniknout do egyptských obranných postavení, byly některé izraelské tanky bez munice do svých kanónů a kulometů a odpor drtily pomocí svých tankových pásů. Nakonec se Izraelcům podařilo zničit zdejší egyptskou obranu. Dál už pak brigáda blokovala ústup Egypťanů v kapse u Umm Katf – Umm Šihán. Dobytím této kapsy byla pověřena 10. pěší brigáda. Brigáda měla za úkol dobýt zbývající ohniska odporu a dopravit zásoby 7. obrněné brigádě. Tímto Izraelci ovládli hlavní obranná postavení na Sinajském poloostrově a zbývalo jim porazit egyptská vojska v prostoru Rafahu, pásma Gazy a ukončit blokádu Tiranské úžiny.

Další významné obranné egyptské postavení bylo v oblasti města Rafalu. Obranu zde zajišťovala 6. pěší brigáda, posílená jednou tankovou rotou, dvěma rotami pohraniční stráže, oddílem polního dělostřelectva, sedmnácti stíhači tanků Archer a jednotkami 87. palestinské dobrovolnické brigády. Prolomit egyptskou obranu mělo divizní úkolové uskupení, které velel generál Chaim Laskov. Uskupení tvořila 1. pěší brigáda Golani (plukovník Benjamin Gibli) a 27. mechanizovaná brigáda (plukovnik Chaim Bar Lev). Útok byl zahájen o půlnoci 30. října. Ženisté vytvořili průchody minovými poli, přesto několik obrněných transportérů najelo na miny a upozornilo tak Egypťany na útok a ti zahájili soustředěnou palbu na Izraelce. Teprve po pěti hodinách boje se Izraelci dostali k hlavní silnici. V 5:30 hodin se Izraelcům povedlo dobít opěrný bod ovládající silnici u Rafalu. Dál pak čekali na příjezd tanků od 27. brigády. V centrální části začal útok ve čtyři hodiny ráno. Útok zahájil prapor motorizované pěchoty z 27. brigády s podporou čety tanků AMX-13. Útok byl veden na dvě dominantní opevněné výšiny, které bránily dva prapory pěchoty a sedmnáct protitankových děl. Egyptské obranné pozice byly dobity po dvou hodinách a všechna protitanková děla byla zničena. V 10:00 hodin 1. listopadu se u křižovatky do Rafalu spojily jednotky brigády Golani a 27. obrněné brigády. 2. listopadu vstoupila 27. brigáda do Al-Aríše a pokračovala v postupu dál na západ k Suezskému průplavu. Do večera postoupila brigáda o 160 kilometrů, dosáhla města Romaní a zastavila se 16 kilometrů od Suezského průplavu. U průplavu se 27. obrněná brigáda spojila s jednotkami 7. obrněné brigády a 202. výsadkovou brigádou. Tímto byly zničeny hlavní egyptské síly na Sinajském poloostrově. Izraelcům pak zbývalo zlikvidovat nepřítele u pásma Gazy a u blokované Tiranské úžiny.

Egyptskou obranu v pásmu Gazy tvořila především palestinská 8. pěší divize, která měla 10 000 mužů a velel jí generálmajor Júsef al-Agrúdí. Dobitím pásma Gazy byla pověřena 11. pěší brigáda s podporou roty středních tanků Shermen a roty mechanizované pěchoty. Brigádě velel plukovník Aharon Doron. Útok Izraelců začal 2. listopadu v 6:00 hodin ráno. I přes těžkou egyptskou palbu se Izraelcům podařilo dobýt vnější okraj obrany a zahájit postup k Beit Hanúmu. V téže době vstoupil jeden pěší prapor do Gazy a kolem poledne požádal egyptský velitel v Gaze prostřednictvím mezinárodních pozorovatelů OSN o příměří a nabídl kapitulaci zbývajících egyptských sil ve městě. Tím zabránil zbytečným bojům ve městě, kde kromě původního obyvatelstva bylo také 200 000 uprchlíků v primitivních táborech. Krátce nato kapituloval i velitel pásma Gazy generál Mahmúd Fuad ad-Dagawí. Odpor kladla pouze už jenom 86. palestinská pěší brigáda. Ta byla zničena 3. listopadu.

Poslední operace na Sinajském poloostrově, která byla Izraelci provedena, měla vlastně největší politicko-vojenský význam. Šlo o dobití města Šarm aš-Šejchu a  uvolnění Tiranské úžiny a umožnění tak námořní dopravy přes Akabský záliv do přístavu Eilat. Tímto úkolem byla pověřena primárně 9. pěší brigáda pod velením plukovníka Abrahama Joffeho. Brigáda postupovala členitým terénem podél Akabského zálivu, musela překonat přibližně 240 kilometrů jízdy. Prvních 96 kilometrů urazila brigáda bez problémů. Brigáda měla mezi jednotkami 11 kilometrové rozestupy, aby měla neustálou mobilitu. K prvnímu střetu došlo u oázy Ein al-Furtága, kde egyptská pohraniční stráž, jezdící na velbloudech, nastražila na Izraelce léčku a způsobila jim značné ztráty. Brigáda pokračovala 3. listopadu po doplnění zásob u přístavu Dahabu v postupu směr jih. Egypťané se pokusili zastavit izraelský postup u úzké stezky Vádí Kid, po krátké přestřelce se ale stáhli. Mezitím zahájily jednotky 202. výsadkové brigády postup od At-Toru k Šarm aš-Šejchu. Po této akci se Egypťané seskupili u Šarm aš-Šejchu, kde měli dostatek zásob a silné obranné postavení. 5. listopadu ve 3:30 hodin ráno zahájili Izraelci útok na Šarm aš-Šejch. Egyptskou obranu tvořily tři vrstvy opevnění, krytá minovým polem. Útok vedl 92. prapor a nakonec se musel po těžkých ztrátách stáhnout. V 5:30 hodin ráno zahájil prapor po leteckém útoku a odstřelování ze 120 mm minometů nový úder a prolomil obranu nepřítele na východě. V 9:00 hodin dobili Izraelci egyptské velitelství u Šarm  aš-Šejchu. V 9:30 hodin byla válka na Sinajském poloostrově ukončena a Tiranská úžina byla uvolněna pro dopravní plavbu. Další den po shodě s požadavky OSN bylo uzavřeno příměří.

V průběhu bojů mezi Izraelci a Egypťany se odehrával boj ve vzduchu a na moři. Egyptské letectvo mělo o 60% větší síly než izraelské. Hlavní souboje byly vedeny mezi egyptskými proudovými stíhačkami (MiG-15 a Vampire) a izraelskými proudovými stíhačkami (Mystére, Ouragan a Vautour). Bojovalo se především prvních 48 hodin, kdy došlo asi k 164 leteckým soubojům. Poté, co Britové a Francouzi začali 31. října bombardovat egyptská letiště, mohli Izraelci volně operovat nad Sinajským poloostrovem. Izraelcům se podařilo sestřelit pět migů a čtyři Vampiry, sami ztratili dva Mystéry a devět pístových letadel, sestřelených egyptskou protiletadlovou palbou. Poměr u námořních sil byl přibližně stejný jako u letectva. Nepoměr vznikl především poté, co Egypťané dostali od Sovětů dva torpédoborce třídy Skoryj a několik ponorek. Naproti tomu Izraelci dostali dva britské torpédoborce z druhé světové války. Jediná námořní bitva mezi Egypťany a Izraelci byla, když egyptská fregata Ibrahím al-Awwal (výtlak 1490 tun, rychlost 27 uzlů a čtyři děla ráže 102 mm) začala ostřelovat přístav a rafinérii u Haify. Poté, co fregata vypálila kolem 160 granátů, zaútočily na ní izraelské fregaty a po poškození jejího pohonného systému a kormidla egyptská posádka stáhla vlajku a kapitulovala.   

Operace Mušketýr                

Důvodem útoku Britů a Francouzů na Egypt bylo znárodnění Suezského průplavu Násirem, ve kterém měly původně většinový podíl francouzské a britské firmy. O operaci Mušketýr bylo rozhodnuto dříve než o operaci Kadeš, jelikož o útoku na Egypt se původně počítalo bez účasti Izraele. Operace byla naplánována už 5. srpna necelé dva týdny po znárodnění Suezského průplavu. Izrael byl do operace zasvěcen po 29. září, kdy jim Francouzi dodali větší počet zbraní. Do operace nasadili Britové 45 000 mužů a 100 válečných lodí a Francouzi 15 000 mužů a 31 válečných lodí. Samotný útok začal 4. listopadu.

Před samotnou invazí došlo ke třem námořním bitvám. K první, když dva egyptské torpédoborce (El Nasr a Tarek) zaútočily na britskou letadlovou loď. Britové na to odpověděli dělostřeleckou palbou a leteckým útokem. Egyptské torpédoborce poté položily kouřovou clonu a lehce poškozené se stáhly do Alexandrie. K další došlo nedaleko jezera Burulus, kdy na britský torpédoborec zaútočilo několik  egyptských torpédových člunů. Tři z člunů byly potopeny, aniž by nějak poškodily britský torpédoborec. Ke třetí akci došlo, když britské lodě začaly odstřelovat oblast u přístavu Alexandrie a letadla z letadlových lodí zaútočila na dvě egyptská letiště.

K prvnímu útoku na pevninu došlo u města Port Saíd. Port Saíd je uměle utvořené město na písečných nánosech s vysokou hladinou spodních vod. Se skutečnou pevninou je spojeno jen úzkým pruhem země jižně od města, na němž je umístěna silnice, železnice a sladkovodní kanál. Útok vedli britští výsadkáři od 3. praporu 16. samostatné výsadkové brigády a francouzský 2. pluk koloniálních výsadkářů od 10. výsadkové divize. Britům velel brigádní generál Mervyn Butler a Francouzům velel generálmajor Jacques Massu, který zároveň velel společnému útoku na Port Saíd. Obranu města tvořily dva záložní prapory pěchoty, pobřežní a protiletadlová obrana a tři prapory Národní gardy. Později přibyla k obraně čtyři samohybná děla SU-100, která byla stažena ze Sinajského poloostrova. Obraně velel velitel východního velitelství generál Saláh ad-Dín Mogui. Britové seskočili u letiště Gámíl, které stálo mezi mořem a jezerem Manzala. Letiště bránila záložní pěší rota a prapor Národní gardy. Výsadkáři přistáli v 8:00 hodin ráno a po půl hodině bylo letiště dobito. Britové přitom měli čtyři mrtvé a třicet šest zraněných, kteří byli evakuováni na sanitní loď. Nedlouho na to seskočilo 487 francouzských výsadkářů jižně od mostů v Raswě. Francouzi se setkali s opravdu tvrdým odporem, jelikož tato oblast byla bráněna egyptskými výsadkáři. Francouzi nejdříve dobili vodárnu, která zásobovala Port Saíd pitnou vodou a poté obsadili i oba mosty. Mezitím přistály na letiště Gámíl britské posily a Francouzi vysadili dalších 450 mužů u Potr Fuad. Jelikož Port Fuad byl prakticky ostrov a jediný přívoz do Port Saídu byl zničen francouzským letectvem, egyptský velitel se po dobití vojenských kasáren vzdal. U Raswy naopak Egypťané kladli zuřivý odpor a měli asi šedesát mrtvých. Francouzští výsadkáři z Alžírska, kteří nebyli zvyklí brát nějaké ohledy, vyvolávali takový strach, že egyptští civilisté útočili pouze na Brity. Od 17:30 hodin do 21:30 hodin byla přerušena palba, aby mohla být opravena vodárna a mohla tak proudit pitná voda do města a mohlo se jednat o podmínkách kapitulace egyptských sil u Port Saídu. Egypťané kapitulaci odmítli a ve 22:30 hodin byla znovu zahájena palba. Po městě se tou dobou potulovali nejen egyptští vojáci, ale i ozbrojení civilisté, kterým rozdali zbraně národní gardisté. Námořní výsadek naplánovaný na 6. listopadu byl pozměněn, jelikož se britská vláda bála příliš velkých civilních ztrát, a tak bylo zakázáno používat při výsadku těžké námořní dělostřelectvo a později bylo úplně zrušeno předběžné bombardování. V 6:50 hodin ráno se na pobřeží vylodily dva prapory britských námořních komand. Francouzi vylodili u Port Fuadu 1. výsadkový pluk Cizinecké legie. Největší odpor vedli Egypťané u policejní stanice, zde Francouzi ukořistili šest protitankových děl a zajali 72 vojáků. Další den zasáhly do bojů také tanky Centurion od 10. obrněné divize generálmajora Moorea. Téhož dne byl i zajat velitel města generál Mogui. Zároveň se také začala vyloďovat francouzská 7. rychlá mechanizovaná divize. Další den se měl 1. pluk koloniálních výsadkářů vylodit u Al-Qantaru a 3. pluk koloniálních výsadkářů se měl vysadit u Ismáílíje. Tyto operace už nebyly uskutečněny, jelikož britská delegace v OSN přijala kanadský návrh na zastavení palby, ke které mělo dojít o půlnoci 6. listopadu. Poslední vojenskou akcí ve válce byl britský postup Al-Kap.           

  Příště: díl třetí: Postavení jednotlivých aktérů před Suezskou krizí