Je to jednodušší, v mezinárodním právu existuje tzv. usus. Pokud si Palestinci myslí, že mají na něco nárok, třeba na návrat do svých domovů, tak tu svojí vůli musí dávat nějak najevo, že jsou schopni pro to obětovat své životy.

Mohli by se v opačném případě, kdyby nedělali vůbec, tak by se druhá strana, tedy Izraelci mohli říci, tak to už je promlčené.

Proto je míč na straně Izraele, musí sdělit, že těm nárokům za určitých podmínek je schopen vyhovět.

článku

Podobnou taktiku lze zastavit velice snadno. 

Stačí jen další výčet civilních (a "civilních") obětí v Gaze komentovat pouhým pokrčením ramen. Nebude-li se nikdo pohoršovat, ztratí taktika obětí smysl.

Já se třeba vůbec nepohoršuji, ale jaksi musím uznat, že ti Palestinci asi si myslí, že mají na něco nárok.

Hlava XXII. v Gaze aneb jak Izrael vždy skončí jako nejlepší přítel Hamásu

Pohled izraelského novináře na vztahy mezi Izraelem a Hamásem v širším historickém a politickém kontextu. 

V přírodě existují tři hlavní typy symbiózy: mutualismus, ve kterém mají obě strany prospěch; komensalismus, v němž jedna strana získá výhodu a druhá není poškozena; a parazitismus, ve kterém se jedna strana živí na úkor strany druhé. V neklidných, agresivních, ale přesto symbiotických vztazích mezi Izraelem a Hamásem byly pozorovány všechny tři typy.

Byl to Izrael, který dovolil šejchu Ahmadu Jásínovi sjednotit a povzbudit samostatné větve Muslimského bratrstva na Západním břehu a v Gaze v době po Šestidenní válce. Byl to Izrael, který viděl v Jásínovi v sedmdesátých letech neškodného duchovního vůdce a nechal ho vytvořit náboženské, sociální a organizační základy jako protiváhu k sekulárnímu nacionalismu OOP. Byl to tehdejší ministr obrany Jicchak Rabin, který se nejen setkal s představiteli Hamásu, ale také „přehlédl“ jeho formální založení, několik dní po vypuknutí první intifády, kdy se Izrael domníval, že by to mohlo rozdělit znepřátelené palestinské frakce, které by pak mohl ovládnout.

A Izrael byl stejně tak efektivní při podpoře Hamásu, i když se ho zároveň snažil zničit. Byla to Rabinova deportace 415 členů Hamásu v roce 1992 do jižního Libanonu, která sjednotila vedení tohoto hnutí, přinesla mu mezinárodní pozornost a dostala ho do přímého vlivu džihádistického mučednictví Hizballáhu, jenž se stal jeho sebevražednou značkou. Byl to zpackaný pokus o atentát Mossadu v Ammánu v roce 1997, který katapultoval Chálida Mišála (současný exilový vůdce Hamásu – pozn. překl.) na palestinské výsluní a umožnil návrat Jásína do Gazy jako hrdiny. A bylo to rozhodnutí Ariela Šarona, nekonzultovat opuštění pásma Gazy v roce 2005 s OOP, což umožnilo Hamásu vyhrát volby v roce 2006 – pod laskavým patronátem George W. Bushe – aby následně vše zase vzalo násilný konec.

A vztahy nikdy nebyly jednoduché či jednostranné. Šimon Peres schválil v roce 1996 atentát na "inženýra" Jahjá Abú Ajjáše, který zahájil další vlnu smrtících sebevražedných útoků Hamásu, jež připravily pozoruhodné vítězství Benjamina Netanjahua ve volbách v květnu 1996. Netanjahu pak následně svedl dohody z Osla na scestí a znepřátelil si palestinské veřejné mínění, čímž posílil Hamás v klíčovém okamžiku vztahu s jeho novým úhlavním arcinepřítelem, Palestinskou samosprávou.

Totéž lze říci o operaci „Letní deště“, kterou Izrael zahájil v roce 2006 ve snaze najít uneseného vojáka Gilada Šalita. Ta ve skutečnosti dosáhla opačného efektu: Zvýšila cenu za jeho propuštění a upevnila pozici Hamásu v tomto procesu. Ze stejného důvodu výměna Šalita v říjnu 2011 za 1027 palestinských vězňů přinesla nejen převrat Hamásu a ztrátu tváře Fatahu, ale byla také přínosem pro Netanjahua: Jeho popularita stoupala, zatímco protesty proti jeho sociální politice ustoupily ve vědomí veřejnosti do pozadí.

Zdá se, že (současná) operace „Ochranné ostří“ sleduje přesně ten stejný vzor. Před únosem tří mladíků blízko Hebronu byl Hamás na historickém minimu popularity, ostrakizovaný a izolovaný v důsledku změn v Egyptě a občanské války v Sýrii. Podobně jako podpis Dohody z Osla zachránil svého času OOP od ostrakizace za podporu Iráku ve válce v Perském zálivu v roce 1991, masivní izraelská reakce na únos a sprchu raket odpalovaných ne-hamásnickými radikály navrátila dnes Hamás do středu pozornosti, ze kterého byl teprve nedávno vypuzen. Izraelské bombové nálety na Gazu a oběti mezi civilním obyvatelstvem upevnily Hamás opět jako „hlavní pilíř odporu proti sionistickému zlu“ a daly mu skvělou šanci hrát tvrdou hru v dalším úsilí amerického ministra zahraničí Johna Kerryho zprostředkovat příměří.

Ano, souhlas!

A pokud lze věřit tomu, že Izraelci nejdříve zatelefonují do domu, na který chtějí střílet, aby jej lidé opustili, pak nevidím nic nečestného v boji Izraelitů! Je jen otázkou, komu dům v Gaze Hamáz umožní opustit a komu ne. Vedení Hamazu v rozbombardovaném domě nebylo, ale v jiných domech lidé zůstávají.

Problémem je, že Hamaz neusiluje o plnohodnotný stát, protože člověk pro muslima nejspíš nemá žádnou cenu. A dokud Palestina nebude také plnohodnotným státem, nebude zde klid.

Představte si, že žijete v pohraničí a najednou se Vám sem začnou do země svých předků /od dob Přemysla Otakara/ navracet sudetští Němci a za pomoci teroru Vás vyženou společně s dalšími 800 tisíci usedlíky do utečeneckých táborů, kde budou po generace vyrůstat Vaši potomci. Opravdu budete hovořit o čestném boji nových příchozích, když Vám budou volat, že za chvíli Vám srovnají dům raketou? Velice o tom pochybuji. Mimochodem Spojeným královstvím byl Irgun považován za teroristickou organizaci, a po masakru ve vesnici Dejr Jásin řada světových osobností (např. A. Einstein) označilo Irgun za organizaci fašistickou.