Bylo mi krásných 17let. Ráno jsem nastoupila do vlaku na Brno kde lidé plakali a byli plni obav z budoucnosti. Před Brnem v Heršpicích jsme museli všichni vystoupit a na hlavní nádraží dojít pěšky. Tam již všude byli sovětští vojácí, před nádražím tanky a spousta našich lidí. Chtěli jsme vysvětlení po těch mladíčcích, byli to kluci kolem 18let, oni sami byli vyplašenější jako my a vůbec nevěděli kde jsou, mysleli si že je to jejich území.

Tak to začalo, pro nás mladé to bylo kus dobrodružství. Popisovali jsme vlaky a budovy nápisy v kterých jsme žádali aby odešli, dávali jsme jasně najevo že o jejich přítomnost nestojíme, někdy se situace i vyhrotila, naštěstí jsem se nenatrefila k žádné krvavé události. Mládí nezná strach a navíc jsme byli nespokojeni, vnímali jsme to jako obsazení cizím státem, který nám chce diktovat podmínky.

Již nikdy později jsem necítila takové uspokojení z vítězství našich hokejistů jako tenkrát.

Tehdy jsme neřešili politiku, šlo nám o to, že si někdo dovolil se zbraněmi překročit naše hranice.

 Až později kdy se začalo mluvit o tom jakou roli v tom hrála tehdejší vláda, jsme svoji nenávist nasměrovali směrem k ní. Tehdy se začaly přepisovat dějiny, to byla největší chyba kterou u nás komunisté udělali a tu jim naše generace nikdy neodpustila.

 Proto se musíme dalších podobných chyb vyvarovat a žádnému státu nedovolit, aby umístil své vojáky na naše území. Všichni mají v ústech slova o míru a pomoci, ale výsledek je oslabení naši suverenity a samostatnosti v rozhodování.

Je to sice hezké, ale obávám se, že 21. srpen 1968 byl v jisté rovině reakcí na poměrně nešťastný začátek pražského jara, tj. podporu některých spisovatelů Izraele a v souvislosti s tím vyšetřování smrti Jana Masaryka a obviněním, že za tím stojí berijovské gorily. Je velmi zajímavé, že samotné pražské jaro bylo odstrartováno rozhovem tehdy bigotního komunistického novináře Kamila Wintera z padesátých let  s Eduardem Goldstuckem.

Totiž vezmu-li vámi uvedené přičiny, tak klidně vám dokáži všechny uvedené jevy se v té či oné míře vyskytovaly v Maďarsku, Polsku a NDR.

O okupaci se samozřejmě nejedná, protože cizí vojska vstoupila na povolení Aleexadra Dubčeka na území jiného státu a na jeho území částečně zůstala po podpisu Moskevského protokolu ,a jestli lze hovořit o tom,  že zadržela jeho čelní představitele a odvezla je na svoje území, tak to trochu zůstává neobjasněno., To říkají oni. ž

Je signifikantní, že Dubček alespoň podle toho, co o tom píše Mlynář, tak o tom svém rozhovoru s Brežněvem politbyro vůbec neinformoval.

To snad ani nemyslíte vážně, jsou tu dvě oficiální prohlášení komunistického vedení, která jasně mluví o okupaci. Jaké povolení Dubčeka, schválení potřebujete před intervencí a ne až po ní.

Chyba. Vojska NDR překročila naše hranice o dvě hodiny dříve, ale během několika dní byla stažena zpět za hranice z obav z poválečných reminiscencí a také proto, že např. Poláci byli instruováni, že naše hranice překročil Wehrmacht.

Byla jsem v te dobe u babicky ve Frantiskovych Laznich a Nemce tam videty nebylo, pochybuji, ze by mluvili rusky a meli rozplacle tvare, omlacene stepnim vetrem

Bylo by vhodné připomenout, že Rusové měli u nás připravenou tzv. "Revoluční vládu" v čele myslím s Indrou, která měla po vstupu armád převzít moc a řídit zemi. Večer dne 20. srpna zasedal ÚV KSČ, ovšem ne kompletní. Indra a spol. se zasedání neúčastnili, byli na velvyslanectví SSSR. Jakmile dorazily prvé jednotky z letiště, převezli tuto "revoluční vládu" na ÚV KSČ a zatkli předchozí vedení. To odvezli do internace v SSSR. Pak jeli do rozhlasu informovat o převzetí moci, ovšem tam je nepustili. Celá národ vyjadřoval plakáty důvěru v Dubčeka, Smrkovské... Naproti tomu Indru, Koldra a další odsuzoval jako zrádce. Za této situace Sověti operativně změnili plán. Dubčeka a ostatní převezli z internace, začali s nimi vyjednávat jako s vládními představiteli a přinutili je podepsat Moskevský protokol.

Jedna perlička: Prezident Svoboda, formální hlava státu, nebyl internován. Odletěl do Moskvy na vlastní žádost, aby se účastnil jednání. Říkalo se, že hlavním důvodem bylo, aby všechny internované představitele přivezl nazpět. Po příletu odmítl přehlídku nastoupené jednotky. V moskevských televizních zprávách však na toto místo zařadili přehlídku čestné jednotky z minulé návštěvy.

Moskevský protokol odmítl podepsat František Kriegel. Toho Sověti mínili ponechat v internaci. Když na letišti při odletu Svoboda zjistil, že chybí, delegace odmítla odletět a museli ho přivézt. Prý to inicioval Svoboda.

Během krátké doby vypukla u Smrkovského a Kriegela rakovina a zemřeli. Někteří vyslovili podezření, že v Moskvě měli pod postelí zářiče.

Ano, to jsou správné připomínky.

Výborný článek

(jen malá korektura, NDR se samotné invaze nezúčastnila)

Děkuji a chyba opravena.